Pojďme si shrnout moji vztahovou situaci: Chlapec je stále uprostřed pustiny, má vybitý mobil, já jsem v Praze a randím tady s jiným mužem. S mužem, kterému říkám Steve McQueen. Klidně si donekonečna opakujte, že tenhle způsob chování není zcela košer, ale pak potkáte někoho, s kým vám to sepne a všechno, včetně vašeho přesvědčení, se začne rozplývat, jako babiččina zadnice na barové sesli.
Steve McQueen neví o Chlapci a Chlapec, samozřejmě, nemá ani tušení o existenci Stevea. Jsem jako opice, která v džungli skáče z liány na liánu a nikdy nepustí jednu liánu dokud nedrží v pracce pevně tu následující. I člověk s mrzkými znalostmi antropologie to musí pochopit.

Steve měl problém, který se jmenoval Petr. Kvůli Petrovi opustil Stevea Honza, se kterým žil Steve skoro sedm let. Můj problém představuje Honza, protože Steve a Honza se vzali a Steve je stále ještě registrovaný. Steve, pro kterého chci opustit Chlapce.

Se Stevem jsme měli už třetí rande, na které jsem přijel do jeho končin. Steve bydlí v poněkud odlehlejší části města nedaleko velkého rybníka, kde na vás neustále útočí zelené kobylky, což mi přišlo úžasné. Posadili jsme se na zahrádku místní vinárny a povídali si. Se Stevem utíká čas hrozně rychle, a tak mě ani nepřekvapilo, když najednou řekl, že už je tři čtvrtě na jedenáct a za chvíli zavírají.

"Co teď?" řekl jsem.

"Spěcháš domů?" zeptal se mě a přitom se ohlížel kolem sebe.

"Ani ne."

"Co takhle dát víno u mě?"

Jak předvídatelné.

"Nic tím nemyslím," ohradil se.

"Tak fajn," já na to.

Vedl mě chvíli do kopce, až jsme došli k nízkým řadovým domkům, kde má Steve svůj byt. Malý a celkem útulný, pomineme - li holé stěny či podobné drobné detaily. "Asi bych potřeboval někoho, kdo by mě dokopal k tomu, abych to tady pořádně zařídil."

"Každopádně bys potřeboval zkrátit záclony."

Byl hezký večer. "Chceš si sednout na terasu?" zeptal se a pak mi na ni galantně přinesl svůj svetr, aby mi nebyla zima.

"Moje máma říká, že to tady vypadá jako v Itálii."

"Aha."

"Byl jsi už v Itálii?"

"Ano," odpověděl jsem po pravdě.

"A?"

"Nikdy jsem ale nebyl v Itálii na balkóně."

"Právě tohle se mi na tobě líbí. Dáš si bílé víno?"

"Rozhodně nepohrdnu."

Celou noc jsme si skutečně jen povídali. Byly čtyři hodiny ráno, když mě Steve McQueen doprovázel na poslední noční tramvaj jedoucí mým směrem. "Kdy tě zase uvidím?"

"Brzy."

"Určitě?"

"Určitě co nejdřív," řekl jsem a nastoupil jsem do tramvaje ve Steveově svetru. Stál na peróně a mával mi.

Hlavní město se pomalu probouzelo k životu. Ve vagónu se mnou jelo ještě pár lidí v rozličných pracovních uniformách. Na ulicích bylo místy vidět vrávorající opilce a několik flamendrů cestou přistoupilo. Přistoupila taky holka v červené mikině, která hlasitě škytala a mládenec ve značně podhrouženém stavu, který jí dělal návrhy. Ona měla ale očividně co dělat, aby se nepozvracela.