Slovo dnešního dne:

spermatakrazie


Toť vše!

Chlapec je obdivuhodný. Obdivuhodný, že se mnou vydrží. Být se mnou není žádný med. Jsem panovačné egoistické monstrum, trpím prudkými změnami nálad,  nimrám se v maličkostech a trpím nespavostí. Každý kdo mě dokáže vystát musí mít nezlomný charakter. Chlapec, zdá se, vším potřebným disponuje.

V sexu bývá, i přes jeho počáteční ostýchavost, často divoký. Ale zároveň něžný, a to na mě pak mluví, jako na malé dítě. Zároveň se rád nechává vést. Líbí se mi prozkoumávat jeho tělo a on rád objevuje to moje. Je pozorný a záleží mu na tom, aby mi dělal to, co je mi příjemné. Stačí, když jsme spolu v posteli sotva pět minut a Chlapec se celý orosí potem. Cítím, jak ten slaný pot stéká po jeho zádech, cítím ho i v jeho ochlupení. Při vyvrcholení je zticha, skoro vůbec ho neslyším vzdychat. Potom se ke mně vždycky přitulí, hladí mě a mluví tlumeným hlasem, skoro až šeptem.

S Chlapcem se mi kupodivu dobře spí. Zastával jsem názor, že pokud se chci vyspat, tak jedině sám. Sdílet lože s někým se může jevit jako romantická záležitost, nicméně v mileneckém sevření pod jednou peřinou se akorát úděsně potíte, navzájem se ohrožujete útokem zmítajících se končetin a nedejbože, když jeden chrápe a druhý mluví ze spaní. Jediným plusem se může zdát efektivní využití oboustranné ranní erekce. Tedy alespoň tak jsem na celou věc pohlížel donedávna. Vlastně kdysi jsem četl, že vztah má šanci na přežití jen tehdy, pokud spolu partneři vydrží spát pod společnou přikrývkou.

Chlapec se z dostatečné míry taktu vždy zeptá: "Nevadilo by ti spát v objetí?"
Já samozřejmě souhlasím. Otočím se a přitisknu se k němu zády. On mě pažemi obejme a spíme klidně do té doby, dokud mě úplně nezalehne. To se u mě pak ohlásí vrozený pud sebezáchovy a já šťouchám do Chlapce loktem tak dlouho, dokud se neodvalí. Potom spíme až do rána. Chlapec je ranní ptáče. Já nejsem. Když se vzbudí, vydrží mlčky ležet vedle mě skoro hodinu a nechá mě spát. Až se začne hodně nudit, přejíždí mi prstem po zádech nebo mě šimrá ve vousech. Vlastně už celou tu uplynulou hodinu v polospánku pozoruji chvění na druhé straně postele. Přesto se probouzím odpočatý. Většinou se po probuzení ještě milujeme. Potom vstaneme a jdeme se nasnídat. Já ovesné vločky a kávu, Chlapec chleba s máslem a čaj.

Většina jeho vět začíná: "Víš..."...
Chlapec říká, že vidět mě, vlastně už jen ta představa, jej naplňuje štěstím. Za každých okolností. Mě osobně vidět můj obličej po ránu v zrcadle nenaplňuje ani tak štěstím, jako spíš děsem. Ale lidé jsou různé, jak praví klasik.
"Ty jsi takový můj model," říká ještě Chlapec. Odhalil totiž to, že se rád nechávám fotit, i když se tvářím že ne. Muži mě vlastně vždycky rádi fotografovali a dělali pro mě různé maličkosti. Jenže Chlapec se ke mě chová s úctou.
Abych i já jemu dokázal, že vím, co je to lidská solidarita, pojedu s ním zítra do aqua parku.
Chápete? Do aqua parku!

Možná se vám bude zdát nekorektní, že o tom vůbec píšu - nevím. Nicméně často si říkám, že svým životem jsem proplouval zatím docela snadno. Jistě, jednou jsi dole, jednou nahoře, jak praví klasik. Každopádně vždycky jsem měl kde bydlet, co jíst, dostalo se mi vzdělání a v daném oboru kýženého uplatnění, a pokud jsem chtěl nové džíny, mohl jsem si je koupit, aniž bych kvůli tomu musel týdny sbírat odpadky v lese nebo prodávat hranolky v rychlém občerstvení.
Pocházím ze slušné a spořádané rodiny, čiliž jsem kluk, který měl a snad vždycky bude mít svoje pevné zázemí. Za tu dobu jsem sice provedl pár vylomenin, za které bych si dnes nafackoval, ale na druhou stranu jsem nikdy nemusel dělat nic, co by mi bylo proti srsti.

Občas si říkám, jestli není něco, co dělí lidi jako jsem já od lidí s takzvaně tvrdou školou. Od lidí, co se musejí od puberty starat sami o sebe, musejí se postavit na vlastní nohy a hledět zpříma, protože prostě nemají v životě na výběr. Neexistuje pro ně jiná možnost, protože by to znamenal až počátek zániku jejich existence. Něco, co oni mají, a co já, a lidi jako jsem já, nikdy mít nebudou. Nějaký těžce vydobytý dar poznání skutečného života, i když byly doby, kdy jsem si říkal, že ani se mnou se život nemazlí. Možná jsem se tehdy cítil ukřivděn zcela neprávem. Možná se ani nejednalo o křivdu, jen jsem se takzvaně stylizoval do role oběti, protože je to tak snažší. Postupem času jsem začal věřit, že všechno zlé je pro něco dobré. Pokud projdete něčím zlým, proděláte něco opravdu špatného, ale dostanete se z toho, jsem skálopevně přesvědčen, že vás to prostě musí nějakým způsobem obohatit. A to jedině v dobrém. Všechny ty šrámy na duši i na těle, to je lekce. A člověk tu potom stojí, celý podrápaný, ale jakoby nový a silnější. Moudřejší a starší. Dívá se na spoustu věcí jinýma očima, což je setsakra užitečná věc. Je připraven sdílet dobré věci a se špatnými věcmi se už umí vyrovnat. Hned tak ho neporazí. A pokud porazí, dokáže znovu vstát.

Ale přesto je tu ještě tolik věcí, tolik moc věcí v životě člověka, se kterými si právě takoví proplouvači nevědí rady. A budou si s tím vůbec někdy vědět rady? Jsi citlivka? Špatně! Jsi typ čistě racionální? Nemáš srdce - taky špatně! A co byznys? Smějete se? Ten je obzvlášť velice krutý a pokud na to nejste připraveni dokáže vás doslova smést z povrchu zemského. A jak přetěžké je být někdo, i když být někdo tě někým stejně neudělá.
Nejsem v tom dobrý. Nejsem v tomhle vůbec dobrý. A pokud jsem dobrý, v čem přesně vlastně jsem dobrý?

Šéf TOP 09: Gayové a lesbičky by neměli adoptovat děti

Pod výše uvedeným odkazem naleznete článek, jehož téma bylo před nedávnem hojně probíráno (propíráno) v médiích. Mně jinak názorově sympatický Karel Schwarzenberg nesouhlasí s návrhem, podle něhož by gayové a lesbičky mohli adoptovali děti. Začátkem tohoto měsíce získal registrovaný pár poprvé v historii České republiky dítě do pěstounské péče (číst můžete zde).
Nutno podotknout, že ani pro mě, jakožto pro homosexuála, není odpověď na tuto otázku stále jednoznačná. Na druhou stranu heterosexuální rodiče nejsou vždy zárukou toho, že se dokáží postarat o svoje dítě. A pokud je homosexuální pár schopen obstát v úloze rodičů, není poněkud úzkoprsé tohle zatracovat jenom proto, že se jedná o něco neobvyklého?
 Jsem možná předpojatý, já vím. Otázka rodičovství je pro mě zatím tabu. Jedná se o něco, co je od reality vzdáleno několi milionů světelných let. Nicméně nikdy neříkej nikdy. Je tedy dost pravděpodobné, že svoje stanovisko v budoucnu přehodnotím.

Měl jsem strašné dětství. Moji rodiče se nikdy nehádali, nepodváděli ani nerozváděli. Moji rodiče mě bezmezně milovali a myslím, že je to zřejmé i dnes. S tátou se máme rádi, i když by se na první pohled mohlo zdát, že se nesnášíme. Náš vztah byl vždy velmi kolegiální, řekněme. Co se týče mojí matky, stále mi nedovolila dospět a já to akceptuji. Nikdy jsem se jí nesnažil nic zatajit a dělám to tak i dnes, ve svém dospělém věku. V podstatě typický učebnicový příklad rodiny, kde se ze zdánlivě bezproblémového dítěte vyklube gay.

Přijel jsem domů, což znamená ze rodiči do Satelitu, v rámci posílení mezilidských vztahů. Projevit si trochu pospolitosti a tak.

"Víš, že se pořádají běhy naturistů?" řekla mi máma. Málem jsem se zadusil soustem třešňového koláče.

"Uvažuješ o tom?" otázal jsem se a zamrazilo mě při představě, jak všemožné odpovědi mohou následovat.

"Vtipálku."

"Nebolí to?" zauvažoval jsem nahlas.

"Jak to myslíš?"

"Běhat jen tak. Nebolí to?" zopakoval jsem.

"Tak to nevím."

"Mám namysli nekontrolovatelný pohyb té věci tam dole."

"Tys už někdy snad..."

"Co?"

"Ale nic," mávla rukou.

Představa vašeho nahého pobíhajícího dítěte musí být hrozná. Zvlášť, pokud jste matka homosexuálního syna.

Měl jsem hlavu mezi Chlapcovými stehny a hladil mu nohy. Díval jsem se na jeho úd, přímo před mým obličejem, který teď povadle visel a ze všeho nejvíce připomínal uschlou švestku.

Já: "Copak?"

Chlapec: "Nic. Pomůžeš mi?"

Já: "Samozřejmě."

Vzal jsem si jeho ptáka do ruky. V mojí dlani se propnul. Udělal jsem střídavě několik dlouhých a krátkých tahů.

Chlapec: "Nevadilo by ti..."

Začal jsem ho zpracovávat ústy. Tiše sténal a jeho ruka mi skoro až drtila rameno. Rychle jsem pohyboval hlavou nahoru a dolů, tam a zpátky. Kouřil jsem mu ho tak dlouho, až mě začal bolet zátylek. On pak moje ústa horce naplnil semenem.

"Díky," zašeptal.

Kéž by bylo všechno takhle jednoduché.

Nikdy jsem netrpěl takzvaným syndromem pánských sprch. Co se týče velikosti mého údu, pohybuji se lehce za hranicí evropského průměru. Jsem s ní spokojen a nikdy jsem se nesetkal s nepříznivou kritikou. Někteří moji partneři byli vyvinutí více, jiní méně. Věřím, že nikdy jsme se ani nepřiblížili hranici mindráku.
I v případě celkového vzrůstu postavy, jsem rád, když je můj partner vyšší. Vyvolává to pocit bezpečí, že se máte o koho opřít, i když ne vždycky je to pravda. Randil jsem ale i s kluky, kteří byli nižší než já.
Ovšem abych neodbíhal od tématu; neexistuje penis, který by byl příliš velký, stejně tak jako neexistuje otvor, který by byl příliš úzký.
Všechno se dá vytrénovat.

Ženy pro mě nikdy nebyly odpudivé. To v žádném případě. Belmondovu filmovou větu "Fuj, ženská!" z mých úst rozhodně neuslyšíte. Ženy jsou od přírody ladné, sexy a v mnohém inspirativní. Mám rád ženy, v jejich společnosti je mi dobře. U opačného pohlaví jsem populární, a to zvlášť od doby, kdy jsem vnitřně rozseknul otázku svojí sexuální orientace. Vím, že pravděpodobně navždy budu už jen s mužem. Láska, sex, vztah, nic z toho netoužím prožívat se ženou. Tímto pohledem na ně nezaměřuji. Na druhou stranu, měl jsem heterosexuální vztahy, i když to očividně nebylo směrodatné, a mnohé z nich se do mého života zapsaly silně, jiné zase méně. Myslím, že alespoň ve dvou případech jsem byl skutečně zamilovaný. Jak tvrdí jeden můj známý, který je také gay, je to možné. Asi nejvíce zábavné mi připadá to, že moje bývalá přítelkyně teď chodí s klukem, se kterým jsem kdysi něco měl.

G na mě čekala pod koňským ocasem - záchytným bodem věčně přelidněného Václavského náměstí. Je to blízká kamarádka a pokud bych měl někdy touhu říct někomu ze svých přátel, jak to se mnou doopravdy je, pak by to byla pravděpodobně ona. Možná proto, že když nám bylo čtrnáct, byla do mě zamilovaná. Ale to už je šerý dávnověk.

"Jak se máš, zlato?" políbil jsem ji na obě tváře.

"Pracovně a ty?"

"Relaxačně."

"Nenávidím tě."

"Kdo tam vlastně všechno bude?" Snažili jsme se nějak překonat obvyklý nával turistů.

"Vesměs ty lidi znáš."

"Chceš se opít?"

"Ujasněme si některá pravidla," řekla. Intuitivně jsem obrátil oči vsloup.

"Pít budu sama."

"Jak jinak."

"A nebudeš mi nabízet..."

"Co ti nemám nabízet?" Jako bych údajně sváděl bližního svého ke špatnostem nebo prodával dětem drogy.

"Cigarety."

"Většinou se mě ani nedovoluješ a bereš si je sama."

"Nechci před těma lidma kouřit, než..."

"Než si je ochočíš?" popíchnul jsem ji.

"Ale ne, jenom nevím..."

"Tak se mi zdá, že tě ten tvůj drží nějak zkrátka," neodpustil jsem si poznámku. Možná vyzněla víc kousavě než jsem myslel, protože jenom odsekla: "To ty nechápeš."

"Zkraťme to," řekl jsem ve snaze trochu popojet, "já kouřit můžu?"

"Ty si dělej co chceš."

"No tak sláva."

"Ale jedna věc tady je," pomalu odměřovala slova.

"Co?" udělal jsem blbce. Nakrabatila čelo.

"Tak fajn," věděl jsem moc dobře, která bije, "nebudu parodovat doktora House."

"A dál?"

"Co ještě?!?"

"Nebudeš sprostej na lidi." Lehká narážka na to, že mám sklony utahovat si z lidských slabostí a z lidí vůbec, zvláště pak z cizích. "Ty pak utečeš jako malá holka a přes hubu dostanu já."

"Myslíš že se neumím prát?"

"Hlavně to nechtěj dokazovat." ušklíbla se. A tohle musela říct zrovna, když jsme šli kolem chlápka co byl převlečený za saxofon.

Nabrali jsme mezitím směr Staré Město a zamířili do jednoho tamního baru. Nechtělo se mi jít ke stolu lidí, které vesměs znám, a tak jsme zasedli k J a H. Tyhle kluky jsem viděl naposledy asi před sto lety - myšleno nadsazeně. Rozhovor v tomto případě probíhá následovně: "Pamatuješ?" "No jasně!" "Jo! A vzpomínáš na..." "No to si piš." Nesrozumitelná gesta rukou vystřídá několikero citací z filmu Kill Bill - potom nostalgické: "Ách, to byly časy...."

"Hele, není to Pomeje," přerušila nás G. Dívala se kamsi k jednomu ze sousedních stolů.

"Jiří," zavolal jsem. Nic.

"Jiří Pomeje!" Buď to nebyl Jiří Pomeje, nebo Jiří Pomeje kašle na fanoušky. Ale já vlastně nejsem fanoušek, takže je to nejspíš v pořádku.

Po zavíračce jsme se přesunuli pod pípu do Pubu, což inicioval J. Diskutovali jsme pak o spotřebě piva ve střední Evropě. Později jsme skončili u anekdot. Bylo hodinu po půlnoci, když se H zeptal: "A tenhle znáte?"

Sborově: "Ne."

"Víte, jaký je rozdíl mezi homosexuálem a traktorem?"

"Jaký?" chtěl jsem vědět.

"Oba mají gumy od hoven."

Retrospect: "My Best Friend"

Je mi šestnáct či již brzy bude. Byl jsem tehdy jako každý jiný teenager - budoucí gay. (V prvním ročníku na střední se totiž "skutečný gay" vyskytuje jen zřídka.) Cítil jsem se být často vnitřně velmi nejistý, taky jsem nosil khaki kalhoty se spoustou zipů nebo se dopouštěl jiných trapných omylů v oblékání.

Ten kluk byl můj nejlepší kamarád. Stalo se to na mejdanu, který jsem jednou o víkendu pořádal u sebe doma, když se mi rodiče podařilo vystrnadit někam pryč. Byl to jeden z mých prvních opravdových mejdanů (narozeninové rádoby párty na základce s HappyMealem se nepočítají), takže nemůžu už teď přesně říct, jestli byl dobrý nebo vlastně jen průměrný. Každopádně nám, mě a partě mých spolužáků ze střední - největším puberťákům - připadal ten mejdan vážně hustej. Alespoň tehdy se to tak říkalo, než přišlo na řadu slůvko cool. Pamatuji se, že jsme rozbili asi dva nebo tři květináče, za své vzala taky část maminčina broušeného servisu na víno (což jsem nakonec zamaskoval tak šikovně, že na to nepřišla dodnes) a jinak jsme nadělali pochopitelně binec ve všech pokojích, jak tomu bývalo dobrým zvykem.

Moc jsme tehdy ani nepili. Vlastně jsme to ani ještě pořádně neuměli, takže stačilo pár lahví vína, abychom se všichni pořádně odvázali.
Bydleli jsme tenkrát ve starém pavlačovém domě a vzpomínám si, že kluci skákali z oken bytu na pavlač. Po chvíli jsem tomu ale učinil přítrž, protože jsem měl strach, aby si nepřišli stěžovat sousedi.

Seděli jsme pak všichni v obýváku, popíjeli, jedli chipsy a plkali o všem, o čem tak puberťáci plkají. Vedle mě na pohovce seděla holka, kterou jsem znal ze školy jen od vidění a jedna moje kamarádka ji na můj večírek náhodou přivedla. Pořád se na mě koukala, a já ji pak řekl drsným hlasem - kouřil jsem tehdy červené Davidoff Magnum: "Tak co?"
Chvíli jsme se pak líbali na gauči, ale ta holka byla už moc opilá a nakonec byla ráda, že ji někdo (už si nevzpomínám kdo) dovedl domů.
Postupně všichni odpadávali, a nakonec jsme zůstali už jen já, My best friend, kamarádka Z a kluk jménem Lukas.

Bylo asi půl třetí ráno, takže jsem se rozhodl, že úklid nechám až na další den. Všichni čtyři jsme se vystřídali v koupelně a já potom Z galantně nabídl ložnici rodičů. Lukas si dělal naděje, že by tam s ní mohl spát taky, ale Z neměla dobrou náladu, protože se jí ten večer nepodařilo ulovit kluka, co si na něj dělala zálusk, a tak nám popřála dobrou noc a zamkla se v ložnici našich.

My tři kluci jsme se dohodli, že se nějak srovnáme u mě v pokoji. Lukas šel hned spát, já a My best friend jsme ještě zůstali sedět v televizním pokoji, pili jsme a povídali si. My best friend pak navrhnul, že bychom si mohli pustit on - line nějaký péčko. Souhlasil jsem. Šli jsme do pracovny k počítači, a skoukli jsme nějaký video, což mělo pochopitelně za následek oboustrannou erekci. Nevzpomínám si, na co jsme se tenkrát koukali, ale v tomhle věku vás bere všechno. Video skončilo a my jsme s My best friend seděli pořád před zářícím monitorem počítače, oba jen v tričku a trenkách, a zírali jsme na sebe.

"Uf," hlesl my bestr friend, "jsem z toho celej..." To bylo více než patrné - mohli by pod tím stanovat skauti.

"Já taky," opáčil jsem.

(Ticho.)

"Jsem fakt..." opakoval se. "Nechceš..."

"Ty bys chtěl?" pohlédl jsem na něj tázavě.

"Víš, já ale nejsem..."

"Jo, já taky nejsem bukva," pousmál jsem se.

"Ale tohle bych moc chtěl."

"Okay," odvětil jsem tak zastřeným hlasem, že jsem ho ani já sám v tu chvíli nepoznával.

Přesunuli jsme se zpátky na sedačku do televizního pokoje, spodky stáhli ke kolenům a vzájemně se tam uspokojili. Netrvalo to moc dlouho. Byli jsme zhruba ve stejnou chvíli.
Mlčky jsme pak vedle sebe pololeželi, poloseděli. Pořád jsme byli přitisknutí těsně k sobě, cítil jsem jeho kůži na svojí.

Ticho prolomil až My best friend, utíraje si břicho papírovým kapesníčkem: "Víš (oslovil mě jménem), myslím si, že tohle by mělo zůstat..."

"Jen mezi námi," doplnil jsem ho.

"Jo," přikývl.

Odešel jsem pak do kuchyně. Za chvíli přišel My best friend a zeptal se mě, jestli může dostat sklenici vody. Nalil jsem mu minerálku a potom jsme šli spát.

Druhý den ráno (byla neděle) jsme se já, Z, My best friend a Lukasem dívali v televizi na pohádky. Dali jsme si čaj a Z mi pomohla s úklidem.
Když jsem je potom vyprovázel, u vchodových dveří do domu jsme se ještě o něčem bavili a My best friend se ke mě najednou zničehonic přitočil a polohlasně řekl: "Tobě já jsem snad včera v noci dovolil dost, ne?"
Cože?!? Já snad špatně slyším! pomyslel jsem si.

Pravý význam toho, co tím My best friend myslel jsem nakonec stejně nikdy nepochopil. Pravda je totiž taková, že v budoucnu se to s My best friend opakovalo ještě mnohokrát.
Nastalo tak období skvělých orgasmů, akorát na opačné frontě, než jsem myslel.
Nebo spíš doufal?
Každopádně tím to celé začalo.


To be continued...

Chlapec stále řeší co se stalo. Respektive řeší, co se nestalo. Vím, že největší obavy má z toho, že s ním v nejbližší době nebudu chtít spát, i když nevím, proč bych to dělal. Tedy nedělal. Jak moc je to průhledné. Ta představa ho děsila natolik, že Chlapec, zarytý propagátor živé konverzace na úkor moderní technologie, to chtěl řešit přes textové zprávy. Začal mě s tím štvát a tak jsem mu to řekl. Totiž vlastě napsal. Slíbil, že s tím už přestane, načež mi vzápětí poslal email zvící délky románu od Dostojevského. Po jeho přečtení jsem ho začal podezírat ještě víc, že mě asi opravdu miluje.

Taky jsem obržel pozvání na jakousi zahradní párty. Nesnáším je! Krom toho, že mi nikdy nechutnaly opékané vuřty a párky a klobásy, nikdy jsem neoplýval schopností obléknout se vzhledem k počasí. Takže se buďto dusím ve vlastní šťávě, maje na sobě pod sluneční výhní koženou bundu, nebo i za meteorologi nepředvídaného deště čvachtám na rozbahněném trávníku v bílých kalhotech a žabkách.

Ty buzní marnivosti!

Říká se, že ortodoxní buzna se nikdy nebaví s heterákem. Nevím. Ač buzna, nejsem ortodoxní. V kruzích rádoby uvědomělých teploušů jsem se nikdy nepohyboval. Zato se stýkám se spoustou heteráků a dokonce bych pár z nich nazval jako svoje velmi dobré přátele. Je tady ale jedna věc. Moji kamarádi většinové orientace nevědí to, co vím já nebo vy, tedy, že nejsem tak úplně jedním z nich. Milosrdná lež, jak by řekl Chlapec, o němž to neví ani jeho rodina. Já osobně jsem v situaci, kdy moje máma to ví, můj táta taky, jen dělá že ne, a čím méně toho vědí moji kamarádi, tím lépe. Můžete si myslet, že pokud by tohle někomu vadilo, pak to není můj skutečný kamarád. Možná, že tenhle svůj postoj časem přehodnotím, ale prozatím zastávám názor, že přátelství, byť sebe silnější, nikdy nezmění fakt, že klepy světem vládnou. Moje sexuální orientace je moje věc a jedná se o záležitost tak intimní, že nestojím o to, být propírán jako špinavé prádlo. Tečka.

Spousta gayů by mě na základě této skutečnosti ukamenovala nebo by na mě bylo alespoň pohlíženo skrz prsty, ale jak správně tušíte, svoji orientaci veřejně najevo nedávám. Je to můj názor a já ani nepociťuji tu potřebu. Nemůžu říct, že by na mě v tomto ohledu nikdy nepadl ani stín podezření, stejně jako se neřídím heslem mnohých kluků: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Na druhou stranu o veřejném coming outu u mě nemůže být ani řeč.
Můžu vám říct jednu věc: Připustit si to, že jsem na kluky pro mě byla jedna z nejtěžších věcí v mém dosavadním životě. A proces to byl zdlouhavý a vůbec ne jednoduchý. Každopádně tenhle druh smíření mi pomohl lépe vykonstruovat moji vlastní osobnost a věřte mi nebo ne, mohl jsem se tak stát i lepším člověkem. Bývaly doby, kdy jsem jako nebezpečná puma hrozil každou chvíli vybuchnout. Nebezpečný pro sebe i pro druhé.

Lidská mysl je jako obrovské bludiště plné nepřehledných a spletitých chodeb a zákoutí. Nikdy bych takzvaně neodsuzoval někoho, kdo tápe. Nepohlížel bych na něj svrchu proto, co dělá nebo jak uvažuje. Vím, co to bylo pro mě.
Mnoho mladých gayů se "snaží." Chtějí být "normální". Bojí se reakce rodiny, přátel, okolí, společnosti. Opravdu to chtějí a ze srdce touží po klidném životě, protože to je mnohem jednodušší, než být v jakémkoliv ohledu nekonvenční. Zvlášť v tomto ohledu. Častokrát jsem se ptal sám sebe, proč zrovna já. Byl jsem tak zoufalý, že jsem s tím chtěl bojovat. Bojovat proti svojí vlastní podstatě, potlačit ji v sobě. Nejraději bych ji byl tenkrát úplně zadusil. A tak jsem se taky "snažil" chovat se normálně. Mám svoje zkušenosti se ženami, ale kdyby to moje "snažení" k něčemu vedlo, pak bych tady pravděpodobně teď neseděl a neťukal do počítače tyto řádky.

Jedna kamarádka mi kdysi vyprávěla o klukovi, kterého zná. "Byl gay," řekla, "ale teď má přítelkyni a je hetero."
Můžu říct jen jedno: Tohle je otázka, na kterou nestačím. Během poznávání a následovného akceptování svého JÁ, jsem si prošel mnohými stádii, kdy jsem sebe sama označoval například jako heterosexuálního kluka s jistou náklonností ke stejnému pohlaví, dále jako člověka s nevyhraněnou sexuální orientací a dokonce též jako bisexuála (nesedělo mi však ani jedno z toho).
Jak říkává cvokařka mojí mámy: "Pokud už to v člověku jednou je, bude to tam vždycky. Někdo to ale dokáže zvládnout intelektem."
Chápu. Od dob starého Říma se toho změnilo hodně. Nelze se tedy divit, že pro leckoho je přijatelnější chovat se jako bisexuál, nebo se dokonce s Boží pomocí polepšit. Člověk je pak sám přijatelnější pro druhé lidi.
Já na to pravděpodobně nemám dostatečně velký intelekt. Jsem jenom hloupá buzna. Jsem takový jaký jsem. Komu se to nelíbí, muže mi dát pusu na čelo, řečeno slušně.
A pokud si klekám na kolena, není to proto, že bych se modlil.

Včera večer za mnou přijel Chlapec. Sešli jsme se na našem obvyklém místě a domluvili jsme se, že se půjdeme někam najíst. Vzal jsem ho na zahrádku jedné restaurace v naší čtvrti a objednal jsem pro nás smažený camembert s brusinkovým přelivem - v podstatě se jedná o snobskou verzi klasického hospodského smažáku. Díky krátkému odpolednímu dešti se vzduch ochladil a v ulicích města, touto roční dobou jiak stále rozpálených, bylo téměř dýchatelno.

Chlapec se na mě přes stůl dlouze zahleděl, jak to tak často dělává. Musel být na mě hezký pohled. Napadlo mě, že jsem možná až přehnaně vyšňořený.
Při jídle jsme se dostatečně zabavili proháněním amerických brambor po stole. Chlapec mi taky vyprávěl o jakémsi lesním divadle, kam mě prý brzy vezme. Ze všeho nejvíce mě na tom zaujala možnost sledovat představení v plenéru se zapálenou cigaretou. Ironický, jak už to mám v povaze, nemysleje při tom na možné riziko vzniku lesního požáru.

Když jsme dojedli brusinkové opojení, vzal jsem Chlapce k sobě. Dal jsem mu na vybranou - dezert nebo pivo. Chlapec mě požádal o pivo. Potom sám navrhnul podívat se na Zkrocenou horu. Tolik se toho změnilo, co jsem ten film viděl poprvé a dal si předsevzetí, že mě se nikdy nic podobného nestane. Je pravda, že od té doby má pro mně kovboj tentýž význam co mariňák.
Při sledování filmu jsme se společně tísnili na pohovce před televizí jako spořádaný, dlouholetý homoušský pár. Když už košile visely skříni a obrazovku znovu rozzářily jen závěrečné titulky, řekl si Chlapec ještě o dezert a oznámil mi, že mu právě ujel poslední spoj. "Pojedu brzy ráno," řekl mi.
Začal mě pak hladit, mokře mě líbat a olizovat mi tvář a krk. Zajel mi rukou pod svršek a dlaní přejížděl po kůži, což jsem mu začal hned oplácet.
Pevně mě tisknul. "Nepřesuneme se někam, kde je to pohodlnější?"

"Kam by ses chtěl přesunout?" otázal jsem se.

"Na Brokeback?" Svlékl si triko, ale to už jsem pak seděl na svojí vlastní posteli, Chlapec u mě klečel a bojoval s poklopcem mých džínsů. Stáhnul mi je až ke kotníkům a hladil mě pak přes látku slipů, až vjel rukou dovnitř a začal dráždit můj úd.

"Můžu?" pohlédl na mě v šeru a než jsem se vzmohl na nějakou smysluplnou reakci vzal si mě do úst. Zasténal jsem. Udělal několik dlouhých tahů.

"Tak tohle jsi chtěl?"

"Vím co chci. Chci tebe," zachrčel.

Položil jsem ho pak na postel a stáhnul mu kalhoty a s nimi i trenky a ponožky. Nalehl jsem na něj a udělal několik pohybů tak, aby se naše přirození o sebe vzájemně třela. Políbil mě, ale vzápětí se začal hrozně třást po celém těle.

"Co je s tebou?"

"Ale nic," mluvil hrozně tiše, skoro až šeptem.

Přišlo mi, že se třese ještě víc. "Tak co se děje?"

"Já nevím," hlesl. "Mám asi strach nebo spíš trému."

Překulil jsem se vedle něj. "To je v pořádku," řekl jsem a lehce ho políbil na tvář.

"To je trapas!"

"Ale ne," ujišťoval jsem ho.

"Mě se vždycky stane něco takovýho, když mám z něčeho strach nebo mi na něčem hodně záleží. Zvlášť, když je to pak oboje dohromady."

Schoulil jsem se k němu. Začal mě silně mačkat, skoro až drtit. "Já tě vážně hrozně miluju." Moje hlava spočívala na jeho hrudi a zdvyhala se společně s tím, jak dýchal. Chlapec se pak začal smát.

"Ty jsi prdlej, viď?" řekl jsem.

"Já se vždycky směju, když mám strach," odvětil.

"Tak ho neměj."

Posunul jsem se níž, schoulil hlavu na jeho břicho a chvíli ho ještě dráždil rukou a ústy. Hladil mě ve vlasech přesně v rytmu mých pohybů, ale zachvíli opět zvadl. Hodnou chvíli jsme jen mlčky leželi, když konečně znovu promluvil: "Promiň."

"Neomlouvej se."

"Stejně je to trapas," dlaní si přejel po obličeji. "No řekni," pokračoval, "stalo se ti někdy něco podobnýho?"

"Nech už to být, je to normální."

"Takže nestalo."

"Točí se o tom filmy, píšou se o tom knížky," snažil jsem se o odlehčení situace.

"Hmm..."

Zvedl jsem se. "Nechoď nikam." Vzepřel se na loktech. Jak jsem stál u postele, sehnul jsem se ještě k němu a pohladil ho po rameni.

"Já se nesnáším," řekl a mě přišlo, že zní opravdu zoufale.

"Jsem hned zpátky," ujistil jsem ho a skočil si do koupelny pro župan.

Seděli jsme pak v obýváku, poslouchali muziku a povídali si. "Víš, jsem fakt hrozně rád, že tě mám. Můžu ti vždycky všechno říct?"

"Vždycky mi všechno řekni," položil jsem svoji dlaň na jeho ruku.

"Miluju tě."

"Děkuju," hlesl jsem a vzápětí bych si za to dal přes hubu.

Venku už začalo svítat a Chlapec řekl, že se pokusí chytit první ranní vlak. Šel jsem ho vyprovodit k domovním dveřím. Objal mě a zašeptal mi do ucha: "Budeš mi chybět."

"Ty mě taky."

Zahučel jsem pak rovnou do postele. Budík na nočním stolku ukazoval skoro pět.
Zničeně jsem usnul.

V blízkém okolí svého bydliště potkávám často jednu ženu. Nevím vůbec, co je zač. Možná bych ji mohl nazvat "ztracenou existencí", protože většinou ji vídám, jak bloumá ulicemi a škemrá u kolemjdoucích o pár drobných. Nosívá dlouhý ošuntělý kabát a má tizianové vlasy, které jsou většinou slepené a neupravené. Je však znát, že svého času musela být moc krásná.
Včera pozdě večer jsem kráčel vykachlíkovaným podchodem metra. U východu tam stála ta žena a s ní nějaký muž. Zřejmě se hádali o poslední cigaretu, kterou mu nechtěla dát. Když se ji nakonec zmocnila a připálila si, ten chlap se po ní až s neuvěřitelnou prudkostí ohnal a uštědřil jí hned několik políčků. Potom se otočil zády a odešel od ní.
Stála tam s hořící cigaretou a třímala ji v ruce jako vítěznou trofej.
Když jsem procházel kolem ní, naše oči se na krátký okamžik setkaly.
Uviděl jsem že pláče.

Fakta a mýty o gayích

1. Gayové jsou promiskuitní

Je pravda, že drtivá většina homosexuálních vztahů nemá dlouhého trvání. Partnerství či soužití mezi dvěma gayi je mnohem uzavřenější než jak je tomu u heterosexuálních párů. Navíc chtít vztah a vztah mít a udržet ho jsou dvě rozdílné věci. Vzniká určitá bublina, ve které se velmi snadno dostaví pocit klaustrofobie a důvodů, ať už pádných nebo malicherných, můžou být mraky. Většinou je tomu tak, že počet partnerů je u homosexuálního muže vyšší než u heterosexuálního.
Je ale taky fakt, že dark roomy v "hetero klubech" nenajdete.


2. Spousta gayů jsou psychicky nevyrovnaní

V životě každého člověka jednou nastane situace, kdy je třeba, aby se vyrovnal sám se svým JÁ. Je to leckdy složité, protože sebekritika bolí. V případě něčeho takového jako je otázka sexuální orientace se jedná o zatraceně těžkou věc. Nicméně nejedná se o nic, s čím by se nedalo žít. Neřekl bych, že je na tom něco až tak o mnoho těžšího narozdíl od většinově zažité normy. Každý máme svůj úděl a někdy to může být docela fajn.
Co se týče celkové psychické odolnosti, to záleží gay od gaye, člověk od člověka.


3. Gayům jde jen o sex

Nejspíš každý průměrný teplý kluk sní o tom, že na něj někde čeká "ten ON". Jenže tenhle princ neparkuje se svým bílým koněm hned někde zarohem. A dělat kompromisy, přinášet oběti? To je moc velká fuška. Provozovat sex je mnohem jednodušší.
Sex je všude.
Nutno dodat, že znám i spousty heteráků, takzvaných "šukatérů".


4. Většina gayů jsou lháři a slibotechny

Malý kvíz. Jaký je rozdíl mezi starým teploušem, co se snaží uhnat zajíčka a mezi břichatým fotrem od rodiny, co chce fiknout osmnáctiletou kočičku? Vůbec žádný. Pokud jde o šukání, okecávalo se vždycky a okecávat se taky vždycky bude. V tom případě záleží spíš na tom, co má okecáváný objekt v hlavě, a je - li schopen udržet si zdravý úsudek. Pokud mi začne chlap na prvním rande o společném bydlení nebo manželství, má tendenci mě tak maximálně vyděsit. A nedejbože, jestli to myslí vážně! Okamžitě beru nohy na ramena.


5. Gayové jsou nedochvilní

Říká se. V mém životě však vždy nějak významněji figurovali kluci, kteří uměli chodit včas.


6. Gayům je blízké chování "mrtvého brouka"

Teplej nebo studenej, musíš se naučit říkat NE.


7. V buzinci štěstí nenajdeš

Též pochybuju. Těžko hledat tam, kde hledá každý. Na druhou stranu nikdy neříkej nikdy.


8. Všichni gayové jsou zženštilí

Obecně jsou gayům přisuzovány ženské vlastnosti. Ale to že jsem na chlapy ještě neznamená, že chci vypadat jako ženská. Největší tragédie pak je, když potkáte na ulici kluka s mejpakem na tváři a kabelkou a vyklube se z něj heterák. Brrr!...


9. Gayové mají smysl pro krásno

Ať už máte slabost pro růžovou barvu, šišláte, chodíte na aerobic nebo posloucháte normalizační pop, vždycky se najde skulinka, kterou se "TO" provalí. Pokud disponujete smyslem pro krásno jste na tom ještě dobře.


10. Buzeranta není radno za žádných okolností posílat do prdele

Jakže, prosím? Moc drsné? Pak je pravděpodobně neznáte. A mě můžete asi těžko označit jako homofoba.

Jen taková drobnost. Vedle Chlapce je tady ještě někdo - můj tajný ctitel. I když vlastně vím moc dobře, kdo je původcem oněch záhadných nočních telefonátů. Znám toho člověka, který mi píše textové zprávy ve smyslu, že já jsem jeho pevně vytyčený cíl.
A pravděpodobně se ho hned tak nevzdá.
Sen každé buzny, myslíte? Řekněme, že ve vztahu s Chlapcem se teď nacházím ve stádiu, kdy se mi něco jako je tajný ctitel nemůže vůbec hodit.
Tak. A pak prý že teplouši nemají žádnou morálku.

Retrospect: "Growing Up"

To léto jsem se ukrutně nudil. Bylo mi jedenáct, možná už dvanáct a trávil jsem prázdniny s rodiči na chatě.
Jinak vzorný chlapeček z dobré rodiny, začátek mojí puberty probíhal hladce a zcela podle plánu. Dokonce jsem, narozdíl od většiny svých vrstevníků, ani nemutoval. Můj hlas začal basovat pozvolna, bez vedlejších účinků skřehotání.
Že něco není zcela tak, jak má být, mi začalo šrotovat v hlavě, když jsem otevřel maminčin katalog Quelle na stránkách nabízejích pánské prádlo a plavky. Nezaujalo mě ani tak inzerované zboží, jako spíš pózující svalnaté objekty a to do takové míry, že při pohledu na ně jsem začal okamžitě tuhnout v rozkroku.
Tak a je to tady, napadlo mě. Něco jako první krok na prahu dospívání. Ale neměl bych tohle pociťovat spíš při pohledu na modelky v krajkovém prádle a podvazcích? Neměl jsem čas tohle rozebírat. Poznávání vlastního těla mě totiž naprosto pohltilo.

Vedle u sousedů byl Honzík, každoročně můj prázdninový kamarád. Ale tyhle prázdniny jsme se na sebe s Honzíkem dívali trochu jinak než jak tomu bylo v předešlých letech. Vedli jsme rádoby dospělácké řeči a společně hledali odpovědi na otázky, o kterých se nezmiňoval ani časopis Bravo.
S Honzíkem už jsme si klasicky nehráli. Jednou, když jsme spolu seděli na mysliveckém posedu, začal mě Honzík zničehonic hladit po noze. Pohlédl jsem na něj a začal mu jeho dotyky stejně neohrabaně oplácet. Za chvíli už jsme se po sobě váleli na zemi. Zase už jsme si s Honzíkem hráli, akorát že trochu jinak. Ani jsme tehdy pořádně nevěděli, jak to nazvat, ale určitě jsme byli pekelně vzrušení. V našich hrách jsme byli vždycky jako muž a žena, a abychom se nehádali kdo bude kdo a bylo to spravedlivé, střídali jsme se.

Jedno odpoledne jsme byli s Honzíkem u něj v jeho půdním pokojíku a mazlili se. V tom se odkudsi ozvalo: "Honzo?" Zůstali jsme strnulí ležet na sobě. "Honzo!" ozval se znovu hlas Honzíkovi babičky. Honzík odešel a řekl mi, ať na něj počkám. Zdálo se mi, že je pryč nějak dlouho, a když se konečně vrátil, řekl mi, ať teď radši jdu, že za mnou později přijde.
Když se ještě toho dne objevil, řekl mi, že jeho babička nás spolu viděla. Bylo mi okamžitě jasné, co tím myslí. Zamrazilo mě. Průser! Co tomu řeknou naši, pomyslel jsem si.

"Neboj, nikomu to nepoví," ujišťoval mě Honzík. Rázem jsem se cítil o deset kilo lehčí. "Jenom jsem musel slíbit, že už to nebudeme dělat," pokračoval.

"Aha," hlesl jsem. Najednou mi to přišlo líto.

"Neboj," lišácky se usmál Honzík, "jenom budeme muset být opatrní a schovávat se." Typicky dětská bezstarostnost.

Myslím, že Honzíkova babička mě měla vždycky ráda a nevím, co si zatraceně myslela, když jsme spolu s jejím vnukem mizívali na dlouhé hodiny do lesa. Ale řekl bych, že nejspíš nic.
Takže schovávat se. Tak jsem to začal praktikovat už od té doby. Dost dobře to mohl být, řečeno pateticky, začátek na mojí trnité cestě sebepoznání.



To be continued...

Buďto trpím stihomamem anebo je pravda, že většina lidí vidí v gayovi prostě toho chlápka, co kouří ptáky jiným chlapům. U opačného pohlaví to občas dokonce vyvolá náhlou vlnu empatie, což je možná jeden z důvodů, proč tolik rádoby nezávislých a moderních žen má teplého kamaráda.

Se svými partnery jsem vždycky prováděl "orální sex bez". To znamená bez kondomu.
Ačkoliv si potrpím na bezpečný sex, tuhle otázku jsem nikdy neřešil. Abych byl upřímný, kdyby se bývali zeptali, odpověděl bych kladně.
Vždycky jsem to dělal bez kondomu a ani po mě při této disciplíně nikdo kondom nevyžadoval. Navíc rty občas špatně reagují na latex a spermicid, což se projevuje nepříjemným opuchnutím a brněním rtů.
Riziko tu sice je, ostatně jako u všech pohlavních aktů, ale nikoliv tak vysoké jako u většiny jiných. Nedělal bych to například, kdybych měl opary.

Sperma většinou polykám. Není to nic hrozného a pokud už to máte jednou v puse, vyplivnutím si nepomůžete. Kdesi jsem pochytil, že prý to chutná jako ústřice.
Nevím. Ústřice jsem nikdy nejedl. Za to svoje vlastní sperma jsem ochutnal už mnohokrát. Řekněme že jako způsob nácviku.
Chuť závisí na stravě a co se týče celkové kvality, prý pomůže, když pijete hodně mléka. Můj bývalý přítel EX4 po mě chtěl, abych jedl hodně ananasu, protože mu pak budu líp chutnat. Nesnáším ananas.

Řeknu to takhle. Kdybych snad od sebe Chlapce odháněl, byl bych korunovaný blb. Pravděpodobně nejsem vzor všech ctností, ale přece jen. Vždy jsem se považoval za člověka, který má srdce na správném místě a k tomu používá občas i zdravý rozum. Někdo, jako je Chlapec pro mě představoval ideál. A teď je to tady. Teď vedle sebe někoho takového doopravdy mám. Kluka, který je chytrý, hodný, hezký a nejspíš mě má doopravdy rád a stojí o mě.
Jsem teplouš, který má přítele. Nabízelo by se zvolat třikrát hurá.
Jenže.
Jenže, jenže, jenže.
Bojím se, abych Chlapce nějakým způsobem nezklamal, protože svou prudkostí mě až děsí. Bojím se, abych mu dokázal dát všechno, co chce, všechnu lásku, kterou si zaslouží. Nejpitomější na tom všem je, že tohle nezažívám poprvé. Akorát se teď nacházím přesně na opačné straně hřiště. Úsměvné až paradoxní. Jako špatná telenovela.
Anebo je to všechno jinak a já sám se bojím vlastního rozčarování?

Dnes, skoro po dvou dnech odmlky poté, co mi plně vyjevil své city, se Chlapec ozval. Chtěl mě vidět ve čtvrtek. Avšak zdá se, že kvůli plánované stávce odborářů nepadnou pouze oslavy narozenin hlavy státu, ale i naše, moje a Chlapcovo, randez - vous.
Alespoň budu mít čas dát se dokupy. Mám ho rád.

Vše co jste kdy chtěli vědět o Paulovi, ale báli jste se zeptat:


Nemám FaceBook ani iBoys

Podle mě oboje naprosto ohavné, avšak i.Boys se mi jeví jako menší z obou
uvedených zel.


Rád prokládám svoji mluvu anglickými výrazy

Což je naprosto očividné, isn't it?
Anglicky jsem se začal učit v roce 1995 a jedna z prvních věcí, co jsem uměl říct bylo: "Tvoje vejce je zkažené, vezmi si jiné." - "Your egg is bad, have another."


Mám rád vůně

Stejně tak dobře vám poradím, kde sehnat kvalitní spodní prádlo nebo nejlepší džíny.
A čemu se divíte, sakra? Jsem gay!


Chovám pozitivní postoj k mužskému ochlupení

Samozřejmě nachází - li se na těch správných místech a v přiměřené bujnosti porostu.
V tom případě je esteticky krásné.


Nesnáším teplouše, co nemají rádi ženy

Pravděpodobně jim závidí, že mohou nosit vysoké podpatky.


Umím vařit

Když na to přijde. Jsem též dobrý v rozmrazování a skutečně ovládám recepty jako Skočit pro hotovku do čínského bistra naproti přes ulici a Vytočit číslo do Pizzerie. Oproti tomu mě už dost chlapů utáhlo právě na svoje kulinářské dovednosti.


Umím psát na stroji

Což je um, který se dnes již vytrácí.


Na mojí snové párty by nesměli chybět...

Václav Havel, Franz Kafka, svorky na bradavky a Tony Ward, Liz Taylorová, Její veličenstvo Liz II., krevetový koktejl, Robert Vano, Fergie, Ellen Burstynová, Martina Navrátilová a karaoke.


ŽIVOT JE PARADOX

Máme - li věřit učebnicím, zhruba ještě před dvaceti lety bych byl stran své sexuální orientace označován za psychopata. Máme - li věřit časopisům, jsem díky ní
nesporně IN.

Včerejší večer jsem trávil s Chlapcem. Posadili jsme se v trochu zastrčené malé restauraci, o které mají potuchy snad jen starousedlíci, což lze považovat za značnou výhodu. Obsluha vzorná, ceny mírné, skvělé jídlo, k tomu všemu se podnik nachází poblíž jinak celkem frekventované čtvrti. Sečteno a podtrženo - ideální místo k tajnému dostaveníčku dvou buzerantů. Chlapci se tam rozhodně líbilo.

Po večeři jsme si objednali po sklence malibu. Projev mojí náklonnosti ke všemu, co nějak souvisí s kokosy.
Chlapec mě vzal za ruku. Po chvíli jsem ji stáhl, jakožto projev zažité distinguavanosti, ke které jsem byl společností vychováván.

"Vadí ti to?" zeptal se.

Odpověděl jsem: "Nejde o to, že by mi to vadilo, ale lidi jsou blbí." A to platí, co je svět světem.

"Už jsem si toho u tebe všiml."

"Já..." hlesl jsem.

Usmál se a dal bych krk za to, že shovívavě. "Mně na tom nesejde. Nezajímá mě, co si kdo myslím. Na názoru koho mi záleží? Právě toho, na kom mi záleží. Ale cizí lidi? Víš, kde mi můžou bejt."

Nestačil jsem ani zalapat po dechu.

"Já nejsem nemocnej. A pokud si to někdo myslí, tak nemocnej je on a ať se jde léčit." Domluvil.

Každopádně jeden z těch momentů, kdy mi Chlapec vytře zrak tím, že se chová, co chová, že uvažuje dospěleji než já. Hrozně jsem chtěl udělat nějaké velké gesto, ale vzmohl jsem se jen na to, že jsem začal ocucávat nožičku od slunečních brýlý.

Tentokrát se hlasitě zasmál: "Víš, že jsem do tebe blázen?"

"Pojďme se projít," navrhnul jsem.

Vyšli jsme ven. Mohlo být už krátce před jedenáctou, ale ve městě není nikdy tma a kolem nás stále proudili lidé.
Zavedl jsem Chlapce do jednoho nedalekého parčíku, kde krom nás a bezdomovce, který tady holdoval večernímu popíjení krabicového vína, nebylo živé duše. Vzal jsem Chlapce za ruku. Pevně mi ji stiskl.

"Proč je pod každou lavičkou louže?" prohodil a mě se zdálo, že znervózněl.

Tiskl jsem mu teď obě ruce a postavil se těsně proti němu. "Můžu ti dát pusu?"

"Můžeš," polkl.

Nejprve jsem se jen lehce dotkl jeho rtů svými a potom ho políbil dlouze. Chutnalo to trochu jako mléko.

"Jaký to bylo?" pohlédl mi zblízka do očí.

"Takhle už se nikdy neptej," řekl jsem.

"Nebudu nic předstírat, dělal jsem to poprvé."

Svraštil jsem obočí. Jak to myslel? Poprvé jako s klukem nebo poprvé jako... poprvé.

"Myslíš jako..."

"Prostě poprvé. Tečka."

"Tak pojď ještě," potřeboval jsem ho v tu chvíli nějakým humánním způsobem umlčet.

Vedli jsme se pak za ruce a pomalu kráčeli po kočičích hlavách temnou uličkou mezi stromořadím.

"Prostě před tebou jsem nikoho neměl a nic podobného jsem ještě nezažíval. Proč bych ti v tom měl lhát? Chtěl jsem, abys to věděl," promluvil konečně Chlapec. "Mám tě moc rád a myslím..." odmlčel se na okamžik, "vím, že jsem vždycky hledal někoho, jako jsi ty." Objal mě kolem ramen.

"A já jsem zas hrozně rád, že jsem tě mohl potkat," slyšel jsem se, jak říkám.

Ještě jsme se nějakou dobu procházeli a já jsem pak zmanévroval Chlapce, aby mu neujelo poslední metro.

 Doma jsem nestačil ani vytáhnou klíč ze zámku, když zapípal mobil - textová zpráva od Chlapce: "Byl to s Tebou hrozně super večer, těším se na další. Už teď mi chybíš! Přeju dobrou noc a... miluju Tě!"

Miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě... Pouhých jeden a půl slova.
To všechno dokáže leckdy zpřevracet celé životy naruby. Sakra! Je čas na práci v rukavičkách. Tenhle kluk si nezaslouží, aby ho kdokoliv zklamal.

Víte jaký je rozdíl mezi gayem a heterákem? Gayové jsou hotoví dřív. Respektive gayovi stačí čtyřiapadesát přetažení předkožky přes penis, aby došel vyvrcholení, heterák jich potřebuje čtyřiašedesát. Alespoň tak jsem se to dočetl na jednom nejmenovaném serveru. Trochu málo, ne?

Co se týče mé osoby, nikdy jsem nepociťoval nijak zvlášť slastné pocity při stimulaci bradavek. Jedna z disciplín na kterou si nepotrpím. Kdokoliv se pokoušel dobývat tuto stezku mého těla, nepochodil.
Ani nevím proč, svěřil jsem se s tím jedné opilé ženské.

"To já to mám ráda," nechala se slyšet.

Pohlédl jsem do jejího výstřihu. Pracovní název: Vemenice. Pokud by si vzala pušapku, téměř jistě by ji hrozila smrt udušením.

"Možná, že ti je nikdo nelízal správně. Teda nestimuloval," uchichtla se.

Za to stimulovali jiné věci. Teda lízali. "Chlapi na tohle prostě asi moc nejsou."

"Hmm," hlesla. "Kam bys mě pozval na rande?"

"Jseš si tak jistá, že bych s tebou šel?"

Degradace. Jinak se to ani říct nedá ve chvílích, kdy je s vámi notně nákládáno jako s heterosexuálem.

Od té příslušnice něžného pohlaví jsem se dočkal už jen hlasitého škytnutí.
Ignorantka.

Myslím, že jsem jako otevřená kniha. Nebo spíš zavřená?
Vždy, když potkám někoho nového, sám sebe nabádám, abych se do ničeho nevrhal po hlavě. Říkám si: Hlavně si udrž nadhled a dostatek životního prostoru! A pravda je, že z počátku se mi to i daří.
Jenže, pokud bych se bál někomu otevřít, neznamenalo by to, že jsem přestal věřit na lásku? A pokud bych přestal věřit na lásku, zůstala by mi jěště víra v život? A co to znamená, otevřít se lásce?

Odpoledne jsem absolvoval schůzku s Chlapcem číslo jedna. Bylo hezky a sešli jsme se v jednom parku nedaleko centra města.
Chlapec číslo jedna skutečně prokazuje mnohé známky chlapectví. Víte, dnes je velice v kurzu říkat o někom, že je nezkažený. A proč by taky ne, když dnešní společnost je sama o sobě prohnilá skrz na skrz. Podle mě, tenhle kluk je nezkažený. Když jsem na to onehdy zavedl řeč, tak odpověděl, že na to ani neměl ještě čas. Chápete? Prostě neměl čas se zkazit.
Někdy si říkám, že pokud já jsem zůstal někde uvnitř nezkažený, stejně to není vidět přes to, jak zkažený jsem navenek. A možná právě proto mi osud přihrál do cesty tohohle 
n e z k a ž e n ý h o  kluka.
A co jestli se mýlím? Pak to asi bude bolet. Ale to je život a mýlit se je lidské.


"Ahoj," usměje se chlapec a z dostatku taktu si z nosu sundavá černé sluneční brýle.

"Mám ukrutný hlad," říkám místo pozdravu.

"Pizza?"

"Proč ne," pokrčím rameny.

Jdeme do nedaleké italské restaurace, kde si Chlapec objednává slanou placku s tuňákem, což má být nejspíš pizza, jak pochopím záhy. Já si poručím špagety s rajčatovým pestem a sklenici minerálky.

"Když jsem byl malý, jezdili jsme každé léto na Elbu," řekne Chlapec.

"Co?"

"To je v Itálii."

"Aha," hlesnu.

"Je tam moc hezky."

"Máš nějaký klobouk?"

Podívá se na mně jako na blázna a pak nejistě odpoví: "S klobouky mám trochu problém..."

"Velká hlava?"

"Uh - huh."

"To známe," mávnu rukou a pak si uvědomím, že to gesto mohlo působit teple. "Velikost šedesát."

Usměje se. Má hezké zuby. "Jeden doma mám, ale je mi samozřejmě malej."

"Bílý s proužkem," vskočím mu do řeči.

"Cože?!?"

"Je ti malej, a tak ses' snažil zachránit situaci slunečníma brýlema."

"Jak tohle sakra víš?" nakrabatí čelo.

"Internetový vyhledavač je nejmocnější zbraň jedenadvacátého století," odvětím - duchaplný, jako vždy.

Nakloní se přes stůl blíž ke mně. "V tom případě tys' vypadal před pěti lety podstatně jinak."

"Jsme si fifty - fifty," pronesu s povytaženým obočím. Cítím, jak se naše kolena dotýkají pod stolem.


Chlapec se pak nabídl, že mě doprovodí domů. Ukázal jsem mu naši ulici a taky dům, ve kterém bydlím. Naoplátku jsem pak já jeho doprovodil na nedalekou tramvajovou zastávku.
Když jsme se spolu loučili, tak ve své klukovské nesmělosti mi nejprve podal ruku, ale potom mě objal a zašeptal mi: "Mám tě rád, je mi s tebou moc hezky."
Přitisknul jsem ho k sobě, a když odjížděl, ještě mi zamával z vagonu.

Krucinál, cože to právě řekl. Že mě má rád? On mě má rád. Tak toho bych se měl asi držet. Obávám se tedy, že Chlapec číslo jedna je jednička...

Jo, takže o čem jsem to mluvil na začátku?

So many e - mail accounts

Pojďme si to shrnout. Jsem lehce neurotický muž ze střední třídy spadající do věkové kategorie mezi dvaceti až třiceti lety. Mám svou práci, mám své přátele a e - mailových účtů pravděpodobně více než je zdrávo.

Zaprvé je tady můj osobní e - mail, který používám pro běžnou komunikaci, jak říkajíc, v reálnem světě.
Pak tady máme e - mail "obchodní", ale vzhledem k tomu, že obchodní záležitosti neřeším dnes a denně, spadá sem i nákup po internetu.
Následuje schránka, kterou nazývám "pracovní". "Pracovní" schránku užívám v případě, že z jakéhokoliv důvodu nechci vyzradit svoje iniciály a tudíž nemohu užít schránku osobní. Další v pořadí je můj Gmail, o který jsem ve skutečnosti vůbec nestál, nicméně jedná se o nezbytnou vstupenku  do blogerských sfér.
A nakonec schránku elektronické pošty, která byla od svého prvopočátku odsouzena k zániku, neb jsem o ní neměl ani potuchy. Nadruhou stranu, v tomto případě se nemůže očekávat, že uroním slzu za její zaniklou existenci.

Vivat moderní technologii...

Happy Birthday, Grandpa!

Prarodiče není radno podceňovat.
Z narozeninové oslavy mého dědečka, úctyhodného pána, který již před lety překročil osmdesátku, se vyklubala noční bazénová párty se striptérkou - vskutku netradiční dárek od jeho minimálně o generaci mladších přátel.

Řekněme že v mnoha ohledech jsme vskutku neobvyklá rodina.

Čeho se asi na stará kolena dočkám já?
Všechny žerty o černých striptérech vyskakujících z dortu stranou!

Dating

Aktuálně se nacházím ve stádiu, kdy si hledám samečka. Moje počínání vám může v rámci lidské solidarity připadat nekorektní, nicméně:


Chlapec číslo jedna: Chytrá hlavička. O něco mladší, za to po inteligenční stránce dostatečně navýši, což se hned tak nevidí ani u starších ročníků. K tomu přičtěme malé plus, že máme téměř totožný hudební vkus. Oproti tomu se obávám, že Chlapec číslo jedna je jasným prototypem chlapa - posery. Chlap - posera se stáhne, jakmile jde do tuhého. Bohužel, tento neduh není možné odhalit dřív, než když jde do tuhého.

Chlapec číslo dvě: Zdá se, že máme vytyčeny stejné životní cíle. Hezké. Trápí mě ale jedna otázka: Je to dost chlap?

Chlapec číslo tři: Úžasné tělo. Ve skutečnosti sexy takovým tím okázale laciným způsobem. Ještě by to chtělo přihodit něco navrh.


Nejvíce užitečných informací o klukovi se kluk dozví jedině na rande.
Ó, jistě... Mnoho psů zajícova smrt.

Navzdory skutečnosti že naši stověžatou matičku obývám již od narození a tudíž se považuji za domorodce, neoznačil bych sám sebe jako typickou pražskou buznu.
Vyjma toho, že jsem fanouškem George Michaela a "Zkrocenou horu" považuji za celkem obstojný filmařský počin, neprokazuji mnoho dalších známek prozrazujících něco o mojí sexuální orientaci.

Můžete to považovat za šlendrián, ale neprojevuji se rádoby roztomilým žvatláním spojeným s afektovaným vystupováním a přehnanou gestikulací, nechodím na brazilskou depilaci. V tomto směru mě od heterosexuálního muže tedy dělí pouze fakt, že vím, co to je brazilská depilace.

Pod pojmem typická pražská buzna si představuji odbarvené vykroucené, asi čtyřiceti kilové stvoření nasoukané do obtažených džínů, kterak s kabelkou od Gucciho (obligátně se kymácející na solárkově opáleném předloktí) obráží dark roomy všech pověstných gay klubů. Typické pražské buzně jsem nikdy nestanul tváří v tvář. Tento živočišný druh je pro mně stále zahalen pohádkově mlžným oparem, asi jako klekánice.
Chraň Bůh! Tento typ chlapců se mi nikdy nejevil atraktivním.

Na druhou stranu, nebuďme úzkoprsí. Čas od času není nad to vžít se do role takzvané Carrie Bradshaw v kalhotách.

Please allow me to introduce myself...

Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Paul a jsem teplej. A abychom nezačínali v duchu sezení anonymních alkoholiků, dodám ještě fakt, že žiju v Praze.

Trpíte - li homofobií, či snad oplýváte předsudky vůči čemukoliv, nenamáhejte se číst dál, protože to, co přijde na následujících řádcích se vám nebude líbit. Avšak rád bych předešel nedorozumění - moje psaní není určeno pouze mužské části menšinové populace. Je určeno každému, kdo má otevřenou mysl, srdce na pravém místě a čisté boty.

Začít blogovat jsem se rozhodl hned ze dvou důvodů: Za prvé to pro mě představuje svobodu vyjadřování, svobodu slova, kterou v naší demokratické společnosti člověk občas postrádá.  Důvod číslo dva je ten, že už delší dobu si pohrávám s myšlenkou vést si deník.


So, here we go...