Bez okolků - pondělky jsou na hovno.

Moje dnešní ráno:

Vstal jsem pozdě (pochopitelně, protože po víkendu prostě není možné vstát včas, zvlášť když mě vyhřátá postel láká zpět do svého blaženého lůna poté, co vykopu Stevea před sedmou hodinou do práce).

Zvažoval jsem tedy tři možnosti:
1. Vykašlu se na snídani
2. Vykašlu se na styling
3. Přijdu pozdě na přednášku

Zvolil jsem tedy možnost číslo tři - přijdu pozdě na přednášku.

V Minimarketu jsem si cestou koupil Evian => přišel jsem ještě později, než jsem původně předpokládal.

Slunce svítilo.

Ve sluchátkách mi hrála Madonna.

Zachoval jsem si nadhled...

... Rock'n'roll!

Steve si až podezřele dobře rozumí s mými rodiči. Určitě za mými zády kují pikle. Domlouvá mi, abych jim projevoval  větší úctu a respekt. Však já ti to připomenu, pacholku, až budu příště znovu přítomen jako posluchač telefonického rozhovoru mezi tebou a tvou matkou.

No nic, ještěže se dnes už vracíme domů.

Jedeme do lesa na houby. Cestou zruším levý přední blatník a celkově jsme nuceni zkrátit náš pobyt v přírodě na minimum, protože mě se začne chtít na záchod. Bože, copak jsem zvíře, abych kadil v lese?
I tak přivezeme mojí mámě jeden plný koš hub.

Beru Stevea na víkend s sebou k mým rodičům. Máte pocit, že slyšíte znít svatební zvony? Chyba lávky, to by se nejdříve jistí lidé museli rozvést.

Cestou prší a Steve je nakvašený. U mně se pak díváme na Sipmsonovi a Steve mi ho při tom kouří.

Hezký Den vzniku samostatného československého státu všem!

Zotavuji se z oslavy tátových narozenin, kde jsem se držel zuby nehty, abych neudělal ostudu; kde jsem potkal přehršle lidí, kteří mě naposledy viděli v dobách, kdy jsem ještě nosil plenky; a kde namol opilý Japonec cvičil Taekwondo. (Japonci prý nemají ve svém organismu dostatek potřebných enzymů sloužících k odbourávání alkoholu v krvi.)
Nakonec jsem byl zanechán napospas svému vlastnímu osudu v nechvalně proslulé čtvrti ve společnosti prostitutek a bezdomovců. Domů jsem dorazil doslova pár hodin před tím, než jsem měl vstávat.
Termín příští pařby s rodiči: V nedohlednu!
K obědu jsem měl dnes snad ty nejbřejčkovitější lasagne, jaké kdy spatřily světlo světa a ani nevím, jaké jsem si na sebe oblékl spodní prádlo.

Ve výkladech několika obchodů jsem dnes zaregistroval vánoční výzdobu.
Hrozné.

Když jsem jel dnes ráno podzemkou, zaujala mě báseň, kterou někdo (snad sám sutor?) vylepil na místě určeném pro inzerci. Nebylo to v rámci "Poezie pro cestující", takže se jedná nejspíš o ilegální prezentaci, ale mě se ty verše dost líbily, a tak bez ohledu na to, zda tím porušuji případná autorská práva, přepsal jsem si je do mobilu:


Karel Lerák

V komoře na půdě


Válíme se v komoře,
kolečkama nahoře.

Je tu kachna, bubeník,
v rohu leží i parník.

Pod náma je auto z kovu,
leží kousek vedle krovu.

Je tu malá truhlička
a v ní malá flétnička.

Leží tu i další věci.
Kde? To víte přeci.


Může se vám to zdát trapné nebo infantilní, může vám to připadat geniální, protože tahle hranice je někdy velice úzká.
Každopádně, mě se při četbě vybavilo spoustu věcí.
Co vám?

Sousedka má za oknem halloweenovou dýni. Jakže se tomu říká? Globalizace?
Teď vážně. Umíte si představit, jak u vás doma Ivana Trumpová ve stříbrných šatech bez podprsenky drhne záchod?

Dnes na krátkém obědě s kamarádkami G a B. Vpodstatě samé věty typu: "Nejsem moc tlustá? Sluší mi tenhle střih sukně? Co říkáš na moji novou barvu vlasů?" Buzerant a jeho kamarádky. Do očí bijící tak moc, že si toho muselo všimnout celé KFC, kde jsme společně seděli a pojídali kuřecí stripsy a vařenou kukuřici.

Zhruba za hodinu jsem se potřeboval odporoučet, protože jsem měl schůzku se Stevem.

"A proč už musíš jít?" chtěla vědět G.

"Něco ještě mám?"

"O co jde?" vyzvýdala B.

"Mám prostě ještě jednu schůzku."

"To jako rande?" nedala se snadno odbýt.

"Co jinýho," odpověděla za mě G.

"Když to musíte vědět, tak ano, mám skutečně rande."

"A známe jí?"

"Určitě ne," odvětil jsem.

"A kdo to je?" slídila dál G.

"Řekl jsem, že neznáte."

"To ale není pádný argument."

"Fajn, ale až příště. To by bylo na delší lokte..." sice jsem se neviděl, ale určitě jsem se v ten moment tvářil tajemně.

"Tak jí pozdravuj," nechala se slyšet B.

Že by se skutečně konalo velké překvapení v důsledku odhalení pravdy o mé orientaci?

Šli jsme do divadla. Steve, já, jeho matka a sestra. Nechtělo se mi, měl jsem celý den pracovní povinnosti a vůbec jsem se necítil společensky na dostačující úrovni. Dostal jsem se ale odpoledne domů, abych se dal do pořádku, což je pro mě, jako pro každou buznu, samozřejmě nesmírně důležité, takže když moje budoucí tchyně řekla, že mi to sluší, a že vždy vypadám elegantně, tetelil jsem se blahem.

Představení bylo uspokojivé a vše šlo dobře, až do první pauzy, kdy jsem Stevea vytáhnul ven v neodolatelné touze po dávce nikotinu. Procházeli jsme přes foyer, když jsme o sebe zavadili pohledem, až to kříslo. Já a ten muž. Nebylo pochyb, byl to on. A určitě moji přítomnost také zaregistroval. Všiml jsem si i člověka, který ho doprovázel, bezpochyby jeho nový objev. Nenechal jsem na sobě nic znát a vyvedl Stevea ven před divadlo. Přesto, když jsme se vraceli, obezřetně jsem se rozhlížel kolem sebe. Tohle se stává, ale nemyslím, že by setkání tohoto druhu byla jakkoliv příjemná. A navíc - podobná situace dvakrát v jednom týdnu? S mým partnerem po boku? Kde to jsme, proboha, v americkém seriálu určeném kategorii divaček nad třicet a víc?

Když opera skončila a po proběhnuvších ovacích jsme z lóže sledovali lidi proudící pod námi, jak směřují k východům, všiml jsem si toho chlapa znovu; ostatně, bylo mi jasné, že situace, kdy bych vyváznul jen s jedním společným střetnutím, je nerealistická. A on moc dobře věděl, že sedím nahoře, a že se dívám na něj a na jeho nový objev, jak se spolu fotografují před výhledem na jeviště, nad kterým teď už byla spadlá opona.

"Jak se fotí," řekl zničehonic Steve. Nezklamal. Tomu říkám šestý smysl.

"Jsou to buzny," odvětil jsem.

"Jak to víš?"

"Potom ti to řeknu."

Řekl jsem mu to na peróně, když jsme se rozloučili se Steveovou mámou a sestrou a čekali jsme na tramvaj, kterou pojedeme ke mně.

Steve McQueen se smál. "To se asi občas stane, že potkáme nějakýho tvýho bejvalýho. Anebo mýho. Nemusíš dělat z komára velblouda."

"Já z toho nic nedělám," nechal jsem se slyšet, "jen promiň, že se mi nechtělo řešit to v divadle, za přítomnosti ostatních členů tvojí rodiny."

Znovu se zašklebil. "A jak je to dlouho?"

Ubohý Paul. Právem se cítil být touto otázkou zahnán do kouta.

Unrealities: Architekt číslo 1

S Architektem číslo jedna jsem se seznámil první jarní den. Zhruba týden před tím jsem se rozešel s EX 3 alias Zasranym parchantem. Zasranej parchant mi oznámil, že přehodnotil základní parametry našeho vztahu a došlo mu tak, že mě nemiluje, že mě má rád jenom jako kamaráda. Příšerná fráze, která účinkuje jako facka na tvář. Navíc tehdy jsem tomu nechápal, a tak jsem nedovedl skousnout ten fakt, že někdo, koho miluju já, nemiluje mě. V budoucnu se mi to pak stalo ještě dvakrát. Nenechalo to na sebe dlouho čekat a se stejným argumentem při našem rozchodu vyrukoval EX 4. Podruhé se mi tohle stalo s Chlapcem, kdy já jsem byl ten kdo zraňuje, ale dnes vím, že jsem to musel zažít, musel jsem Chlapce potkat, jinak bych nepochopil.

Po rozchodu se Zasranym parchantem jsem byl v depresi. Připadal jsem si opuštěný, a to tak, že jsem přes den polykal neurol, na noc stilnox a věřil jsem, že jedinou zachranou pro mě bude to, když se s někým vyspím. Proto jsem kývnul na pozvání na rande od Architekta číslo jedna, protože prakticky neexistovala možnost, že bychom se spolu nevyspali.

Architekt číslo jedna - ta Bridget Jonesová uvězněná v těle celkem ucházejícně vyhlížejícího statného pětatřicátníka - bydlel v přepečlivě uklizeném bytě v celkem populární části města.

Seděli jsme u malého kuchyňského stolu s prosklenou deskou.
Architekt číslo jedna naservíroval to nejdijetnější jídlo, s jakým jsem za svůj dosavadní život kdy přišel do styku. Pili jsme suché bílé víno, které bylo dost trpké, ale po pár doušcích jsem mu přivykl a zachutnalo mi.

"Chutná ti to?"

"Výborný," pochválil jsem zdvořile.

"Tak to mám radost. Vidíš, je to hrozně jednoduchý a taky lehký. Po zimě se to hodí, snažím se trochu shodit," nasadil sexy konverzaci generace Husákových dětí. Fluidum tohohle zdánlivě sexy chlapa se začalo kamsi vytrácet.
Architekt číslo jedna pak sklízel ze stolu. Já jsem stál u okna a díval se ven na ulici, jenže to už stál za mnou a já jsem cítil ty docela malé ruce na svém těle. Jsou pod košilí, a teď už za pasem mých džínsů a za malou chvíli už za gumou mých spodků. Políbili jsme se. Polibek byl dlouhý a hodně vlhký. V duchu jsme přemýšlel nad tím, jestli se mi to líbí.


"Co se trochu pomazlit?"

Trochu se pomazlit? Copak je nám šestnáct? Oba víme, jak tohle skončí.

A pak... záchrana, zásah vyšší moci! To vše v podobě zvonění mého mobilu.

"Promiň, musím to vzít, čekám jeden pracovní hovor," vymyslel jsem si pohotově a už jsem se pak jen lehce vymanil z architektova objetí.

Volala moje kamarádka M. Zvala mě na kávu, protože potřebovala půjčit peníze. S telefonem jsem se zavřel do předsíně, kde jsem mluvil docela dlouho, a kdž jsem hovor ukončil, ještě jsem tam zůstal chvíli stát a sledoval svůj odraz ve dveřích protější zrcadlové skříně. Kdesi jsem četl, že když se člověk podívá na svůj obličej v zrcadle a zahledí se sám sobě do očí, může číst svoje vlastní myšlenky. Přistoupil jsem blíž a udělal jsem to. Hleděl jsem do očí sám sobě a zároveň v nich četl: Co to probůh děláš?!?

Když jsem se vrátil zpátky do pokoje, našel jsem Architekta číslo jedna sedět u pracovního stolu před počítačem. "Pojď sem ke mě," něco ti pustím.

Stál jsem pak vedle jeho židle, objímal ho kolem ramen, zatímco on mi pouštěl z You Tube všelijaké klipy mně neznamých kapel, o kterých jsem mu samozřejmě tvrdil, že je znám. Párkrtát jsem se k němu za tu dobu naklonil a on mě políbil na ústa. Když bylo kolem půl jedenácté, řekl: "Už asi chceš jít domů, viď?"

"Myslím, že to tak bude lepší. Aspoň dnes ano."

"Když budeš chtít, ozvi se. Uvařím něco lepšího než dneska večer," usmál se a mě ten úsměv připadal kapku nervózní.

"Fajn," hlesl jsem. "Ozvu se." Líbali jsem se ještě skoro pět minut, než jsem konečně vyšel ze dveří jeho bytu.

Následujícího rána jsem od Architekta číslo jedna obdržel textovou zprávu: "Myslím na Tebe, to líbání bylo moc krásný."

Architektovi číslo jedna jsem se sice ještě ozval, jak jsem slíbil, ale na rande s ním jsem se už víckrát
neodhodlal. Byl prima, ale já jsem nebyl tak zoufalý. Anebo vlastně byl.

Chytré telefony jsou skvělá věc. Spousty šikovných aplikací, které máte hned po ruce, E - maily vám chodí jako esemesky - komunikace nikdy nebyla jednodušší. Byl jsem zrovna ve městě, kde jsem pátral po tričku za čtyři stovky, které by páslo k mým kalhotám za čtyři tisíce, když mi jeden takový E - mail přišel. Psal mi Chlapec. Inu, dobří holubi se vracejí. Rozhodl se mě kontaktovat doslova proto, protože v naší komunitě prý nemohl potkat lepšího, rozumnějšího, chytřejšího, chápavějšího, zajímavějšího a zábavnějšího člověka, a je šťastný, že jsem to byl právě já, kdo ho seznámil s tím, jak to všechno funguje. Rozkošné. Rozkošné, i když bych zasloužil nakopat.

Váhal jsem, ale protože nechci mít před Stevem tajnosti, ještě večer jsem mu o tom pověděl. "Snad ti to nevadí?"

"Jistěže ne," odvětil.

Steve ví o mojí minulosti poměrně hodně, jako já o té jeho, nicméně téma Chlapce jsem s ním moc dopodrobna nerozebíral, a vy chápete proč. Zvlášť jsem pak mlžil v oblasti časového kontinua naší známosti. Ano, občas si to vyčítám, ano, vesměs věřím v pravdu, ale zároveň se bojím, abych nepokazil to, co teď máme zpátečnickou zmínkou o něčem, co je už dávno za mnou. Pouhou zmínkou o něčem, co byla jenom moje záležitost, moje rozhodnutí. Rozhodnutí, které jsem musel učinit a celou záležitost tak vyřešit.

"Potěšilo tě to, viď?" pokračoval Steve poťouchle.

"Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne."

"Je to jistě dobrá duše."

"To bez pochyby ano," přitakal jsem.

"Měl bys mu něco hezkého odepsat."

"Určitě."

Chlapci jsem napsal, že pokud bude chtít, můžeme někdy skočit na pivo.

Retrospect: I See Who You Are

S My best friend jsem se naposledy bavil víc jak před rokem. Potkali jsme se úplně náhodou na ulici. My best friend zavítal opět domů z ciziny, kde momentálně působí. Byl pátek. Dohodli jsme se, že hned následující týden zajdeme na kávu.

Sešli jsme se ve středu - já, vnitřně smířený s faktem, že jsem gay, a My best friend, nepřiznaný, tedy jak my říkáme člověku, který popírá svoji skutečnou sexuální orientaci. Na druhou stranu, co já můžu vědět. Pravda je, že od dob, co jsme se s My best friend začali stýkat tělesně, otázku sexuální orientace jsme spolu nikdy víc neřešili.

Vzal jsem  kamaráda do mojí oblíbené kavárny. Klábosili jsme zhruba dvě hodiy, kdy jsme probrali práci, naše společné přátele a další věci od politické situace v Evropě až po Brangelinu.
Nutně muselo do jít na téma vztahů, a proto mi to nedalo, abych se nezeptal: "A co holky?"

"Ale," řekl a mávnul rukou,"kdyby člověk sám věděl." Po krátké pauze logicky pokračoval: "A co ty?"

"Nic převratnýho," zahrál jsem to do outu. Celá situace ohledně kluka, se kterým jsem tehdy randil nestála za hovor.

"Vzpomínáš, jak jsme my dva spolu..." udělal jedno výmluvné gesto, jehož význam budeme už vždycky chápat jenom my dva.

"To byly časy," řekl jsem v touze provokovat.

"To jo," chytil se My best friend na špek. "Třeba bychom někdy mohli..."

"Dáte si ještě něco?" vložila se do toho servírka a My best friend se viditelně stáhnul zpět; tedy já jsem to na něm viděl.

"Ne, díky," řekl jsem po kratším zaváhání.

Rozešli jsme se jako dobří přátelé, ale jinak jsem o My best friend neslyšel až do prosince, kdy jsem mu poslal E - mail, jehož prostřednictvím jsem ho zval na silvestrovskou párty, kterou jsem pořádal pro svoje známé. Odepsal, že nemůže dorazit, protože už slíbil účast na jiné akci, ale pokud budu chtít, můžeme se sejít mezi svátky. Hned v úvodu se rozepisoval také nad tím, jak často myslí na to, jaké všelijaké kousky jsme spolu svého času prováděli.

Můj tehdejší protějšek se v rámci hledání sebe sama vyspal s holkou. Já už bych na to neměl, tak jsem mu to platil s klukem a můj milý potom se mnou nemluvil. My best friend jsem tedy napsal: "Jestli chceš, můžeš přespat a zavzpomínáme na staré časy."

Neozval se, nesešli jsme se. Věděl jsem, že už se neozve, prostě to neunesl. Od té doby jsem o něm neměl žádné zprávy, ani jsem ho neviděl, až teď, kdy jsme ho potkali se Stevem. Píšu o tom jenom proto, že mi to přijde legrační. Ano, dnes už mi to přijde legrační.

Vzal jsem Stevea s sebou na jednu svoji pracovní akci. Stalo se to, že jsme tam někoho potkali. Už tušíte? Asi ne, a tak vám řeknu, že jsme tam potkali Mého nejlepšího přítele, tedy kluka, kterého nazývám My best friend. Nevěděl jsem, že tam My best friend bude, nenapadlo mě, že by tam My best friend vůbec mohl být. Doprovázela ho nějaká tlustá holka a celou dobu se tvářil jako idiot. My se Stevem jsme tvořili dokonalý pár až na to, že krom nás dvou o tom nikdo nevěděl.

Když jsem My best friend poprvé zahlédl zatrnulo mi. Jenom na okamžik - znáte to - takové to tupé bodnutí tam dole, v oblasti okolo žaludku. Potom už se mi podařilo se uklidnit a věnoval jsem se Steveovi. Naneštěstí naši partneři mají nějaký šestý smysl, takže netrvalo moc dlouho a Steve se mě zeptal: "Co je to za kluka?" Věděl jsem moc dobře, koho myslí, což se mi záhy potvrdilo, když jsem zpozoroval, že se dívá směrem k My best friend. "Znáš ho?"

"Jo, znám," řekl jsem, "pak ti to povím." Snažil jsem se, aby můj hlas zněl dostatečně neutrálně.

"Tváří se jako idiot," konstatoval Steve.

"Přesně."

"Tak kdo je to," chtěl vědět.

"Víš," hlesl jsem, "my dva jsme spolu kdysi..."

"Byli jste si blízcí," doplnil mě.

"Byl to Můj kamarád, vyprávěl jsem ti o něm..."

Zkrabatil čelo. "Ten skaut?"

"Ale ne. Můj kamarád. Je to už dávno. Přes den jsme byli spořádaní heteráci, večer jsme usínali spolu."

"Jo, už vím."

"Je to divný", řekl jsem, "vůbec nevím, kde se tady vzal."

"Řekl bych, že teď už mi nenáleží toho chlapce hodnotit."

"To záleží na tom."

"A na čem, prosím tě?" chtěl vědět Steve.

"Jestli chceš vypadat jako žárlivec."

"Já a žárlit? Z toho už jsem, myslím, vyrostl." Ve skutečnosti Steve kecá. Žárlí pořád, jen si myslí, že to není vidět. "Myslíš, že je to jeho holka?" mluvil teď o Kamarádově společnici.

"A co je mi po tom?" Řečnická otázka, která měla ukončit rozhovor na toto téma.

Vytratili jsme se pryč už za chvíli a šli jsme do pivnice u Dobrého vojáka Švejka, kde jsme si dali na půl půlku kachny. Steve potom řekl: "Něco jsem ti dnes přinesl." Zašmátral v kapse a podal mi klíč od svého bytu. "To abys mohl přijít, kdy budeš chtít."

"Děkuju," řekl jsem a snažil jsem se dělat překvapeného. Ale byl jsem doopravdy překvapený? Ne, nebyl. Vlastně jsem to čekal.

Ach, muži jsou tolik předvídatelní.

Gloomy sunday...

Kávová zrna v hořké čokoládě. Moje nová droga. V tomto případě platí: necucat, ale rozkousat.

Se Stevem ležíme u mně na pohovce a sledujeme Dannyho parťáky 2. Respektive, Steve se dívá a já se tvářím, jakože film taky sleduju, protože koneckonců, co bych neudělal proto, aby byl šťastný, že? Nedokážu pochopit, co je tak vtipného na tom, když Julia Roberts předstírá, že je jako Julia Roberts, a přitom veskutečnosti není. Nehledě na to, že Brad Pitt nebyl nikdy můj typ.

"Co tvoji kamarádi?" otáže se zničehonic Steve.

"Co je s nimi?" vzhlédnu k němu, do té doby maje hlavu položenou na jeho hrudi.

"Sešel ses teď v poslední době s někým?"

"Ne, nebyl čas."

"Říkal jsem ti, že bych byl rád, abys svoje přátele nezanedbával."

"Ale já vážně chci," ohradím se," jen teď prostě bylo trochu hektické období."

"Okay," usměje se a potřepe mě za krkem. "Stejně jsem zvědavý, jak dlouho vydržíš jim nic neříct."

"Uvidíme."

"Ale běž..."

"Co?"

"Neříkej, že na tohle nepřijde řeč a ty se budeš chtít pochlubit, že s někým vážně chodíš," jednotlivá slova odměřuje pomalu a vůbec je z nich cítit notná dávka testosteronu.

"Nezapomeň, že většinu přátel mám ještě z dob svojí heterosexuality."

"Být tak muška jenom zlatá, abych viděl, jak to tehdy vypadalo," rozesmál se a pak nasadil fistuli: "Ahoj, holky, včera jsem si koupil nový Chanel a potom jsem lízal kundu svojí přítelkyni."

"Vole!" obrátil jsem oči vsloup.

"Bylo to nějak tak, nemám pravdu?"

"Naprosto."

Miluji hudbu. Skoro pořád chodím se sluchátky na uších. Není za tím žádná póze, jen potřebuju mít kolem sebe neustále kravál. Kluk, se kterým jsem kdysi randil mi řekl, že to dělám nejspíš jenom proto, protože se bojím konfrontace se svými vlastními myšlenkami. Jenže já se nebojím být konfrontován a sám se sebou už vůbec ne. Jenom mám rád muziku.

Často se mi stává, že mě jeden song, který si poslechnu třeba jen náhodně, pronásleduje už po celý zbytek dne. Dokola mi zní v hlavě a musím si ho pak ještě několikrát přehrát. Vydrží mi to tak dokud neusnu a druhý den ráno neposluchám něco jiného.

Song dnešního dne:


PJ Harvey: Send His Love To Me


Užijte si to!

Včera jsme slavili se Stevem výročí. Jednalo se vlastně jen o takové mini - výročí oslavující čtvrt roku naší známosti. Vzal mě na večeři a na kávu do Slavie. Potom jsme jeli ke Steveovi domů, podívali se na Sex ve městě a milovali se na velké bílé posteli, kterou jsme spolu před nedávnem vybrali v Ikee.

Byl to pěkný večer.

Retrospect: Hope

První člověk, který mě v dospělosti upozornil na to, že s mou sexuální preferencí by to nemuselo být až tak jednoznačné, jak jsem se tehdy domníval, byla moje spolužačka ze střední školy. Říkám jí Deidre. Deidre byla rastafariánka. Měla rezavé vlasy, nosila dredy a voněla jako kokosový ořech. Užívání marihuany bylo jejím denním chlebem a tvrdila, že díky hulení se jí zlepšil zrak a mohla tak přestat nosit brýle.

Bylo to jednou ve škole o přestávce, když se mě Deidre jen tak mezi řečí zeptala: "A ty jsi nebo nejsi gay?"

Vytřeštil jsem oči: "Já? Gay? Ne!"

"Okay," hlesla.

"Ne!"

"A víš to jistě? Já bych řekla, že to z tebe vyzařuje."

"Jsem si tím opravdu jistý."

"Vidíš," řekla, "a já myslela, že mám na to čuch. Mezi gayi mám hodně kamarádů, víš?"

Mlčel jsem.

"Ale vážně, nemusíš se za to stydět..."

"Já prostě nejsem teplej. Tečka."

Deidre se jen pousmála. Až za pár let jsem pochopil, co měl tehdy ten úsměv znamenat.

"I love him, I love him, I love him, I love him..."

Björk: Pagan Poetry


Původně jsem měl v úmyslu napsat rozsáhlý canc pramenící ze všech mých pocitů v mozku, srdci i rozkroku, ale nakonec vám řeknu jenom tohle: Steve mi dnes oznámil, že se bude rozvádět.

Ahoj,

jsem zpět.

Blog nějakou dobu stagnoval, já vím. Ne, z žádného závažného důvodu, jen z pouho pouhého nedostatku času. Znáte to: Práce, rodiče, partner, kamarádi, navíc jsem teď zpět ve školních lavicích; uvidíme, jak dlouho tam vydržím.

Co nového?

Nic převratného. Pořád chodím se Stevem McQueenem, který si až podezřele dobře rozumí s moji matkou a neustále si za mými zády něco šuškají a snaží se mě společně převychovat. Stále trpím vnitřním pocitem, že nemám co nasebe, i když moje skříně jsou stále více přeplněné, mám chuť na sladké, přemlouvám sám sebe, abych chodil víc cvičit, dny kdy si připadám neodolatelný a sexy střídají dny, kdy se cítím být hrozně ošklivý, nezajímavý, tlustý a málo cool a trendy; to si potom říkám: Podívej na všechny ty krásné muže, musíš na sobě ještě pořádně zapracovat. Na druhou stranu, pokud se vejdu do kalhot velikosti dvacet devět, není to ještě tak zlé. Snažil jsem se sehnat lístky na koncert PJ Harvey - bohužel marně - a minulý týden jsem se nechal ostříhat na krátko.

To je asi všechno.

Původně jsem měl v úmyslu doplnit chybějící záznamy, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že je to hovadina. Od toho deníky nejsou. Čas plyne a život s ním. Všechno co bylo je pryč. O tom co bude nemáš páru. Žiju přítomností.

C'est la vie.


Merci,



P