Steve nechtěl zůstat pozadu, a tak se rozhodl přivést mě a večeři ke svojí mámě. Zatímco já jsem ho před tím, než se šel ukázat té mojí, znervózňoval, Steve se mě snažil naopak uklidnit skazkami o tom, jak je jeho máma skvělá, a že ze mně bude určitě nadšená. I přes to jsem měl pocit, že mi žaludek vyskočil až někam do krku.

Paní McQueenová bydlí v malém bytečku na předměstí. V tom bytě má neuvěřitelně rozsáhlou sbírku figurek andělíčků a naopak tam nemá ani smítko prachu. Přinesl jsem ji bonboniéru. Takovou tu anglickou čokoládu s mentolovou náplní; to mi poradil Steve, protože jeho máma prý tyhle bonbóny miluje.

"Tyhle bonbóny miluju," řekla mi a potom mě objala a dala mi pusu, což mě na krátký okamžik vyvedlo z rovnováhy. Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, že mi tenhle návod na dárek pro ni poradil Steve, a tudíž to byla sázka na jistotu. Místo toho jsem ale jenom řekl: "Sázka." Paní McQueen jenom rozpačitě přikývla. Můžete si myslet, že jsem idiot, ale přiznejme si, že tohle byla reakce, kterou by od své potenciální tchyně čekal málokdo, notabene na prvním setkání.

Když jsme si později šli se Stevem do koupelny umýt ruce, vysvětlil mi, že u nich v rodině je normální na přivítanou se líbat. Úžasné. Jako ze seriálu od Dietla. Oproti tomu to vypadá, že členové naší rodiny jsou k sobě navzájem citově chladní. "Měl jsem tě na to upozornit," řekl, když mi podával ručník.

To jsi měl. "Ne, v pohodě," usmál jsem se.

K večeři podávala Steveova maminka plněné paprikové lusky v rajské omáčce. Česká specialita, kterou já osobně příliš nepreferuji. Nicméně nejsem náročný a od malička mě učili, že nad jídlem nemám ohrnovat nos, takže pokud jsem pozvaný na večeři, hostitel se nemusí obávat, pokud mi nenaservíruje zrovna paprikovou klobásu s krupicovou kaší.

Hlavní starostí Steveovy mámy bylo, jestli je jídlo dost teplé a zda jsou lusky dostatečně prohřáté. Odpověď na tuto otázku dostala vzápětí a okusila ji na vlastní kůži, když po prvním soustu papriky začala zoufale lapat po dechu, načež to se jí zachytilo za protézu. Poté jí vyhrkly slzy a pak se asi hodinu za stolem svíjela v příšerném záchvatu smíchu. "To už jsem mohla uvařit cokoliv, když to teď takhle poseru!"

"To je doména mojí mámy," řekl Steve, "vždycky, když se snaží, aby bylo všechno tip ťop, tak pak udělá takovouhle botu." Ve snaze odlehčit situaci (pokud to v takovýchto případech je vůbec možné) se nám snažil vysvětlit, jak se správně dělá křehký koláč.

Úsměvná historka, na kterou prý budeme spolu s jeho mámou v budoucnu vzpomínat. Alespoň tak mi to řekl Steve, když jsme potom spolu seděli před domem v jeho autě. "Miluju tě, jsem moc šťastnej," řekl mi. Ale to on teď říká dost často.

Miluju a nenávidím moderní technologii. Často můj život ztrpčuje, ale žít bez ní už nedokážu - jsem lapen. Není tomu tak dávno, co jsem si pořídil to ohavné icq. Myslím že to bylo kvůli někomu, možná pod vidinou nevázaného sexuálního běsnění... už teď přesně nevím. Každopádně zarazila mě skutečnost, kolik cizích (!) lidí si mě takzvaně přidává. Už to slovo samo o sobě mi evokuje cosi odporného. Vlastně si pak připadám jako knedlík. Knedlík, který si někdo vybere z velké hromady v míse nebo hrnci, mezi ostatními kledlíky, a přidá si jej na svůj talíř ke koprové omáčce, protože ještě nemá dost. Nebudu komentovat ani fakt, že zhruba polovina lidí, co si mě přidává jako kynutý knedlíček, píše azbukou. (Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o spamy.)

Že to není stále dost pádný argument?

Tedy...


Věci, které nesnáším na moderní technologii:

> počítače

> mobily

> takové ty malé digitalní kamerky
(respektive nesnáším spíš ty jedince, kteří je ani na vteřinu nedají z ruky)

> reklamní e - maily

> facebook

> icq

> placené internetové pornostránky

> čipy (mám na mysli čipy jakéhokoli druhu)

> věci typu 'proč něco dělat jednoduše, když to lze dělat složitě'

> cokoliv, co je takzvaně samo řízeno přes počítač
(s tím většinou bývají největší potíže)

> skutečnost, že moderní technologie selže ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebujeme


Věci, které miluju na moderní technologii:

> počítače

> mobily

> kybersex

> free internetové pornostránky

> internetové bankovnictví

> masturbátory

> MP 3

> Twitter

> YouTube

> blogování (samozřejmě)

Můj pinďour má devět životů...

Loňského léta jsem trávil část dovolené v Řecku.
S kamarádkou, které říkám Blondie, jsme každý večer chodili do jedné taverny, kde jsme ochutnávali všechny možné koktejly, jejichž základ tvoří tequila.
Sledovali jsme západ slunce nad mořem a hádali jsme se o to, kdo se toho dne na pláži víc opálil.
Číšník, který už si nás za tu dobu dobře pamatoval, si nejspíš myslel, že spolu s Blondie chodíme.

"Nejspíš si myslí, že spolu chodíme," řekla jednoho večera Blondie, když jsme opouštěli tavernu.
Byla už tma, kolem šumělo moře a nás obestíral vlahý vánek s tak typickou vůně slané vody.

"Hm," pronesl jsem hloubavě. "Asi jo."

A to je všechno, takže ten příběh vlastně nemá žádnou pointu.

V noci se mi zdál sen. Byl jsem v hotelovém pokoji, ale když teď nad tím přemýšlím, byla to spíš nějaká ubytovna pro turisty, kde jsem na velké posteli střídavě obcoval s dalšími třemi muži a dvěma ženami. Líbilo se mi to. líbilo se mi to, i když jsem viděl, jak do dveří pokoje vchází Steve. Vypadal přesně jako na našem prvním rande. Totéž oblečení, tentýž účes. Usmál jsem se na něj a pokynul jsem mu, ať jde k nám. Steve se posadil na postel, já jsem k němu na pelesti zezadu přiklekl a objal ho kolem ramen. "Dotýkat se smíš ale jenom mě," pošeptal jsem mu do ucha. Potom začal někde zvonit telefon...

... A já se drnčením budíku probudil. Měl jsem svíravý pocit kolem žaludku a ztvrdlého ptáka.
Tak, Sigmunde Freude, analyzuj to.

Se Stevem jsme hlídali dům jeho bratra. Rozhodli jsme se pomilovat v pokoji Steveova synovce, když jsem si všiml, že zrcadlová skříň naproti postele nám umožňuje poněkud netradiční výhled. Je to dáno nejspíš tím, že odjakživa jsem fascinován sám sebou, ale nemohl jsem z našeho odrazu v zrcadle spustit oči. Sledoval jsem naše těla, naše proplétající se údy. Sledoval jsem, jak mi Steve zvednul nohy a zabořil svoji hlavu do mého klína. Orgasmus: skvělý.

Pět věcí, které mám, ale nechtěl jsem je:

Žertovný fialový prezervativ s hlavou slona. Na víc se mě neptejte.

Skype účet.

Svítivě zelený deštník. Určitá paralela s první položkou v seznamu. Dostal jsem ho, jako pozornost, k nějakému nákupu. Jako pozornosti rozdávají v obchodech zpravidla ty věci, které nikdo nechce a nikdo by si je nikdy nekoupil.

Cédéčko Natalii Oreiro. Pamatujete ještě na Divokého anděla? Dárek od tety z Argentiny - klidně si to mohla odpustit. Ještě jsem v sobě nenašel potřebnou odvahu a vnitřní odhodlání, abych si tu desku poslechnul.

Kartu Klubu přátel kávy.

Pět věcí, které nemám, ale chtěl bych je:

Pevnou vůli. (Viz. předchozí...)

Tetování. Nic velkého. Jen něco drobného, nápaditého a sexy. Ovšem stále váhám.
Ad 1) Jakožto muž se bojím bolesti, ad 2) Nemůžu vědět, jak moje tetování na mně bude vypadat, řekněme, třeba v sedmdesáti. Taky nevím, kdo by stál o ten pohled.

Mít více času po ránu. Nejde jen o čas potřebný k vytvoření perfektního stylingu. Jde taky o to, mít čas v klidu se nasnídat, vychutnat si kávu a případně zhlédnout on - line epizodu nějakého animovaného seriálu 'pro dospělé'.

Paměť na důležité věci. Mám paměť jako slon, ale pamatuji si jen ty věci nedůležité.

Mini Cooper.

Pět věcí, které nemám a nechci je:

Šestý smysl. Znám spoustu lidí, co se ohánějí tím, že mají nějaký šestý smysl. Většinou se jedná o schopnost rozpoznat homosexuály na míle daleko, či předpovědět nějakou tragickou událost. Nestojím ani o schopnost komunikace s mrtvými lidmi.

Perfektní vztahy se svými ex.

Člena rodiny, který je zároveň i můj 'nejlepší přítel'.

Bicykl.

Rybičky.

Nákup trapných věcí a jejich ukrývání mezi ostatním nákupem je tak stará finta, že ji lze jen těžko chtít nadále uplatňovat s úspěchem.
I muži mají své dny - tedy pokud vám v den životně důležité schůzky vyraší na tváři beďar obřích rozměrů a vy nechcete riskovat kráter velikosti Vesuvu, nezbude vám nic jiného, než ukrýt korekční tyčinku mezi saponátem na nádobí a sáčky do odpadového koše. Při troše štěstí vyváznete bez povšimnutí, nebo schytáte jen krátký zkoumavý pohled od prodavačky.
Pokud se snažíte v supermarketu propašovat zeštihlující gel na stehna mezi kilem pomerančů, pak už si koledujete o posměch.