D'Oh! Jednou vytáhnu paty a hned prošvihnu průvod gayů. I když upřímně - stejně bych se tohoto pochodu hrdosti nezúčastnil. Nikoliv proto, že bych byl snad málo hrdý nebo málo gay. Jsem však hrdý na to, kdo jsem, a ne na to, že jsem gay. Onehdy jsem seděli se Stevem a jeho přáteli v klubu Latimerie /pražský buzinec - poznámka pro neznalé/, když můj zrak upoutal do očí bijící výjev; uprostřed toho buzního reje všech těch barevných cingrlátek a dohola ostříhaných svalovců v růžových tričkách o dvě čísla menších; svíjeli se na pomyslném tanečním parketu v rytmu písně Kylie Minogue chlapec a dívka. Patřičně se objímajíc a olizujích, jakoby ani nevnímali okolní čtyřprocentní svět. Provokace? Možná, že byli pouze hrdí na svoji sexuální orientaci. Tudíž, přenechme tyhle a podobné akce sexuálně většinové části populace, pomyslel jsem si. To jsem totiž ještě nevěděl, že v Brazílii se chystá pochod heterosexuálů. To vše prý v touze vyjádřit vlastní přirozenost. Pravděpodobně si heteráci v zemi para ořechů připadají utiskovaní. A buzny na to: Božínku, my to říkali!