První člověk, který mě v dospělosti upozornil na to, že s mou sexuální preferencí by to nemuselo být až tak jednoznačné, jak jsem se tehdy domníval, byla moje spolužačka ze střední školy. Říkám jí Deidre. Deidre byla rastafariánka. Měla rezavé vlasy, nosila dredy a voněla jako kokosový ořech. Užívání marihuany bylo jejím denním chlebem a tvrdila, že díky hulení se jí zlepšil zrak a mohla tak přestat nosit brýle.
Bylo to jednou ve škole o přestávce, když se mě Deidre jen tak mezi řečí zeptala: "A ty jsi nebo nejsi gay?"
Vytřeštil jsem oči: "Já? Gay? Ne!"
"Okay," hlesla.
"Ne!"
"A víš to jistě? Já bych řekla, že to z tebe vyzařuje."
"Jsem si tím opravdu jistý."
"Vidíš," řekla, "a já myslela, že mám na to čuch. Mezi gayi mám hodně kamarádů, víš?"
Mlčel jsem.
"Ale vážně, nemusíš se za to stydět..."
"Já prostě nejsem teplej. Tečka."
Deidre se jen pousmála. Až za pár let jsem pochopil, co měl tehdy ten úsměv znamenat.
