Je krátce před jednou hodinou a já jdu z angličtiny, rovnou do vedlejší ulice, kde stojí naše auto, protože jsem slíbil matce, že pojedu s nimi na víkend mimo město. Volám jí, že už jsem tam a ona mi do telefonu říká, že už tam za chvíli s tátou taky budou, tak ať počkám. A co mám taky dělat, myslím si, ale nahlas jí to neřeknu. A tak chvíli jenom tak bloumám kolem našeho auta, nahlédnu dovnitř - na spětném zrcátku visí žlutý voňavý stromeček a na sedadle spolujezdce je složená zelená igelitka Marks & Spencer. Přijde mi, že to pusobí asi docela divně, jak tam jenom tak pocházím kolem našeho auta a tak se rozhodnu jít do nejbližší kavárny. Když otevřu dveře a vstoupím dovnitř, ovane mě lehký tabákový odér.

Vysoká kudrnatá blondýna mi řekne: "Hello!" Takže vypadám nejspíš jako cizinec, vzdejte hold mojí imidž nebo mojí marnivosti.

A já říkám: "Hello, dobrý den!"

"Dobrý den," dodá a zaculí se. Kolem ní se motá asi tří letá holčička v červených šatičkách s puntíky a zrzavý jezevčík.

"Můžu dostat kafe s sebou, prosím?" slyším se jak říkám.

"Jasně, jaký to bude?" zeptá se ta blondýna, může jí být tak kolem pětatřiceti, a jde za barový pult.

"Latte?"

"Jasně, jedno latte. Hned to bude," zas se na mě usměje a tak se usměju taky."Počkej miláčku," říká tomu dítěti, které pořád něco chce, "musíme udělat pánovi kafíčko. No ano, kafíčko," opakuje žvatlavě.

Říkám si, že to uvnitř vypadá docela hezky a taky dostanu chuť na cigaretu, zvlášť, když před sebou uvidím popelník s několika špačky, ale nezapálím si, protože přeci pospíchám, jak si pořád v duchu opakuju, abych byl včas u auta. Rodiče tam budou určitě už každou chvíli.

Blondýna přede mne postaví kelímek s kávou. "Cukr?"

"Ne, díky," zavrtím hlavou a ona na něj přiklapne bílé víčko s otvorem pro ústa.

"Osmdesátdevět," poručí si a mezitím čeká, než vytiskne účet na kase, co se tváří být jako starožitná.

"Tak to ať kouká být nejlepší kafe na světě," hlesnu.

"Cože?"

"To je dobrý," říkám a podávám jí stokorunu.

"Děkuju," zatlemí se od ucha k uchu.

"Díky," řeknu já.

Když vyjdu ven, napiju se kávy, která je horká a dobrá a pomalými kroky si to mířím k našemu autu a zdálky už vidím tátu a za ním mámu a pak všichni nasedáme do auta, táta nadává na páteční provoz, máma se mu snaží radit, jak by měl řídit a já si radši dávám do uší sluchátka, zavírám oči a čekám, než budeme na místě.
Třeba usnu, říkám si.