Řeknu to takhle. Kdybych snad od sebe Chlapce odháněl, byl bych korunovaný blb. Pravděpodobně nejsem vzor všech ctností, ale přece jen. Vždy jsem se považoval za člověka, který má srdce na správném místě a k tomu používá občas i zdravý rozum. Někdo, jako je Chlapec pro mě představoval ideál. A teď je to tady. Teď vedle sebe někoho takového doopravdy mám. Kluka, který je chytrý, hodný, hezký a nejspíš mě má doopravdy rád a stojí o mě.
Jsem teplouš, který má přítele. Nabízelo by se zvolat třikrát hurá.
Jenže.
Jenže, jenže, jenže.
Bojím se, abych Chlapce nějakým způsobem nezklamal, protože svou prudkostí mě až děsí. Bojím se, abych mu dokázal dát všechno, co chce, všechnu lásku, kterou si zaslouží. Nejpitomější na tom všem je, že tohle nezažívám poprvé. Akorát se teď nacházím přesně na opačné straně hřiště. Úsměvné až paradoxní. Jako špatná telenovela.
Anebo je to všechno jinak a já sám se bojím vlastního rozčarování?

Dnes, skoro po dvou dnech odmlky poté, co mi plně vyjevil své city, se Chlapec ozval. Chtěl mě vidět ve čtvrtek. Avšak zdá se, že kvůli plánované stávce odborářů nepadnou pouze oslavy narozenin hlavy státu, ale i naše, moje a Chlapcovo, randez - vous.
Alespoň budu mít čas dát se dokupy. Mám ho rád.