Retrospect: "Growing Up"

To léto jsem se ukrutně nudil. Bylo mi jedenáct, možná už dvanáct a trávil jsem prázdniny s rodiči na chatě.
Jinak vzorný chlapeček z dobré rodiny, začátek mojí puberty probíhal hladce a zcela podle plánu. Dokonce jsem, narozdíl od většiny svých vrstevníků, ani nemutoval. Můj hlas začal basovat pozvolna, bez vedlejších účinků skřehotání.
Že něco není zcela tak, jak má být, mi začalo šrotovat v hlavě, když jsem otevřel maminčin katalog Quelle na stránkách nabízejích pánské prádlo a plavky. Nezaujalo mě ani tak inzerované zboží, jako spíš pózující svalnaté objekty a to do takové míry, že při pohledu na ně jsem začal okamžitě tuhnout v rozkroku.
Tak a je to tady, napadlo mě. Něco jako první krok na prahu dospívání. Ale neměl bych tohle pociťovat spíš při pohledu na modelky v krajkovém prádle a podvazcích? Neměl jsem čas tohle rozebírat. Poznávání vlastního těla mě totiž naprosto pohltilo.

Vedle u sousedů byl Honzík, každoročně můj prázdninový kamarád. Ale tyhle prázdniny jsme se na sebe s Honzíkem dívali trochu jinak než jak tomu bylo v předešlých letech. Vedli jsme rádoby dospělácké řeči a společně hledali odpovědi na otázky, o kterých se nezmiňoval ani časopis Bravo.
S Honzíkem už jsme si klasicky nehráli. Jednou, když jsme spolu seděli na mysliveckém posedu, začal mě Honzík zničehonic hladit po noze. Pohlédl jsem na něj a začal mu jeho dotyky stejně neohrabaně oplácet. Za chvíli už jsme se po sobě váleli na zemi. Zase už jsme si s Honzíkem hráli, akorát že trochu jinak. Ani jsme tehdy pořádně nevěděli, jak to nazvat, ale určitě jsme byli pekelně vzrušení. V našich hrách jsme byli vždycky jako muž a žena, a abychom se nehádali kdo bude kdo a bylo to spravedlivé, střídali jsme se.

Jedno odpoledne jsme byli s Honzíkem u něj v jeho půdním pokojíku a mazlili se. V tom se odkudsi ozvalo: "Honzo?" Zůstali jsme strnulí ležet na sobě. "Honzo!" ozval se znovu hlas Honzíkovi babičky. Honzík odešel a řekl mi, ať na něj počkám. Zdálo se mi, že je pryč nějak dlouho, a když se konečně vrátil, řekl mi, ať teď radši jdu, že za mnou později přijde.
Když se ještě toho dne objevil, řekl mi, že jeho babička nás spolu viděla. Bylo mi okamžitě jasné, co tím myslí. Zamrazilo mě. Průser! Co tomu řeknou naši, pomyslel jsem si.

"Neboj, nikomu to nepoví," ujišťoval mě Honzík. Rázem jsem se cítil o deset kilo lehčí. "Jenom jsem musel slíbit, že už to nebudeme dělat," pokračoval.

"Aha," hlesl jsem. Najednou mi to přišlo líto.

"Neboj," lišácky se usmál Honzík, "jenom budeme muset být opatrní a schovávat se." Typicky dětská bezstarostnost.

Myslím, že Honzíkova babička mě měla vždycky ráda a nevím, co si zatraceně myslela, když jsme spolu s jejím vnukem mizívali na dlouhé hodiny do lesa. Ale řekl bych, že nejspíš nic.
Takže schovávat se. Tak jsem to začal praktikovat už od té doby. Dost dobře to mohl být, řečeno pateticky, začátek na mojí trnité cestě sebepoznání.



To be continued...