Včera večer za mnou přijel Chlapec. Sešli jsme se na našem obvyklém místě a domluvili jsme se, že se půjdeme někam najíst. Vzal jsem ho na zahrádku jedné restaurace v naší čtvrti a objednal jsem pro nás smažený camembert s brusinkovým přelivem - v podstatě se jedná o snobskou verzi klasického hospodského smažáku. Díky krátkému odpolednímu dešti se vzduch ochladil a v ulicích města, touto roční dobou jiak stále rozpálených, bylo téměř dýchatelno.

Chlapec se na mě přes stůl dlouze zahleděl, jak to tak často dělává. Musel být na mě hezký pohled. Napadlo mě, že jsem možná až přehnaně vyšňořený.
Při jídle jsme se dostatečně zabavili proháněním amerických brambor po stole. Chlapec mi taky vyprávěl o jakémsi lesním divadle, kam mě prý brzy vezme. Ze všeho nejvíce mě na tom zaujala možnost sledovat představení v plenéru se zapálenou cigaretou. Ironický, jak už to mám v povaze, nemysleje při tom na možné riziko vzniku lesního požáru.

Když jsme dojedli brusinkové opojení, vzal jsem Chlapce k sobě. Dal jsem mu na vybranou - dezert nebo pivo. Chlapec mě požádal o pivo. Potom sám navrhnul podívat se na Zkrocenou horu. Tolik se toho změnilo, co jsem ten film viděl poprvé a dal si předsevzetí, že mě se nikdy nic podobného nestane. Je pravda, že od té doby má pro mně kovboj tentýž význam co mariňák.
Při sledování filmu jsme se společně tísnili na pohovce před televizí jako spořádaný, dlouholetý homoušský pár. Když už košile visely skříni a obrazovku znovu rozzářily jen závěrečné titulky, řekl si Chlapec ještě o dezert a oznámil mi, že mu právě ujel poslední spoj. "Pojedu brzy ráno," řekl mi.
Začal mě pak hladit, mokře mě líbat a olizovat mi tvář a krk. Zajel mi rukou pod svršek a dlaní přejížděl po kůži, což jsem mu začal hned oplácet.
Pevně mě tisknul. "Nepřesuneme se někam, kde je to pohodlnější?"

"Kam by ses chtěl přesunout?" otázal jsem se.

"Na Brokeback?" Svlékl si triko, ale to už jsem pak seděl na svojí vlastní posteli, Chlapec u mě klečel a bojoval s poklopcem mých džínsů. Stáhnul mi je až ke kotníkům a hladil mě pak přes látku slipů, až vjel rukou dovnitř a začal dráždit můj úd.

"Můžu?" pohlédl na mě v šeru a než jsem se vzmohl na nějakou smysluplnou reakci vzal si mě do úst. Zasténal jsem. Udělal několik dlouhých tahů.

"Tak tohle jsi chtěl?"

"Vím co chci. Chci tebe," zachrčel.

Položil jsem ho pak na postel a stáhnul mu kalhoty a s nimi i trenky a ponožky. Nalehl jsem na něj a udělal několik pohybů tak, aby se naše přirození o sebe vzájemně třela. Políbil mě, ale vzápětí se začal hrozně třást po celém těle.

"Co je s tebou?"

"Ale nic," mluvil hrozně tiše, skoro až šeptem.

Přišlo mi, že se třese ještě víc. "Tak co se děje?"

"Já nevím," hlesl. "Mám asi strach nebo spíš trému."

Překulil jsem se vedle něj. "To je v pořádku," řekl jsem a lehce ho políbil na tvář.

"To je trapas!"

"Ale ne," ujišťoval jsem ho.

"Mě se vždycky stane něco takovýho, když mám z něčeho strach nebo mi na něčem hodně záleží. Zvlášť, když je to pak oboje dohromady."

Schoulil jsem se k němu. Začal mě silně mačkat, skoro až drtit. "Já tě vážně hrozně miluju." Moje hlava spočívala na jeho hrudi a zdvyhala se společně s tím, jak dýchal. Chlapec se pak začal smát.

"Ty jsi prdlej, viď?" řekl jsem.

"Já se vždycky směju, když mám strach," odvětil.

"Tak ho neměj."

Posunul jsem se níž, schoulil hlavu na jeho břicho a chvíli ho ještě dráždil rukou a ústy. Hladil mě ve vlasech přesně v rytmu mých pohybů, ale zachvíli opět zvadl. Hodnou chvíli jsme jen mlčky leželi, když konečně znovu promluvil: "Promiň."

"Neomlouvej se."

"Stejně je to trapas," dlaní si přejel po obličeji. "No řekni," pokračoval, "stalo se ti někdy něco podobnýho?"

"Nech už to být, je to normální."

"Takže nestalo."

"Točí se o tom filmy, píšou se o tom knížky," snažil jsem se o odlehčení situace.

"Hmm..."

Zvedl jsem se. "Nechoď nikam." Vzepřel se na loktech. Jak jsem stál u postele, sehnul jsem se ještě k němu a pohladil ho po rameni.

"Já se nesnáším," řekl a mě přišlo, že zní opravdu zoufale.

"Jsem hned zpátky," ujistil jsem ho a skočil si do koupelny pro župan.

Seděli jsme pak v obýváku, poslouchali muziku a povídali si. "Víš, jsem fakt hrozně rád, že tě mám. Můžu ti vždycky všechno říct?"

"Vždycky mi všechno řekni," položil jsem svoji dlaň na jeho ruku.

"Miluju tě."

"Děkuju," hlesl jsem a vzápětí bych si za to dal přes hubu.

Venku už začalo svítat a Chlapec řekl, že se pokusí chytit první ranní vlak. Šel jsem ho vyprovodit k domovním dveřím. Objal mě a zašeptal mi do ucha: "Budeš mi chybět."

"Ty mě taky."

Zahučel jsem pak rovnou do postele. Budík na nočním stolku ukazoval skoro pět.
Zničeně jsem usnul.