Říká se, že ortodoxní buzna se nikdy nebaví s heterákem. Nevím. Ač buzna, nejsem ortodoxní. V kruzích rádoby uvědomělých teploušů jsem se nikdy nepohyboval. Zato se stýkám se spoustou heteráků a dokonce bych pár z nich nazval jako svoje velmi dobré přátele. Je tady ale jedna věc. Moji kamarádi většinové orientace nevědí to, co vím já nebo vy, tedy, že nejsem tak úplně jedním z nich. Milosrdná lež, jak by řekl Chlapec, o němž to neví ani jeho rodina. Já osobně jsem v situaci, kdy moje máma to ví, můj táta taky, jen dělá že ne, a čím méně toho vědí moji kamarádi, tím lépe. Můžete si myslet, že pokud by tohle někomu vadilo, pak to není můj skutečný kamarád. Možná, že tenhle svůj postoj časem přehodnotím, ale prozatím zastávám názor, že přátelství, byť sebe silnější, nikdy nezmění fakt, že klepy světem vládnou. Moje sexuální orientace je moje věc a jedná se o záležitost tak intimní, že nestojím o to, být propírán jako špinavé prádlo. Tečka.

Spousta gayů by mě na základě této skutečnosti ukamenovala nebo by na mě bylo alespoň pohlíženo skrz prsty, ale jak správně tušíte, svoji orientaci veřejně najevo nedávám. Je to můj názor a já ani nepociťuji tu potřebu. Nemůžu říct, že by na mě v tomto ohledu nikdy nepadl ani stín podezření, stejně jako se neřídím heslem mnohých kluků: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Na druhou stranu o veřejném coming outu u mě nemůže být ani řeč.
Můžu vám říct jednu věc: Připustit si to, že jsem na kluky pro mě byla jedna z nejtěžších věcí v mém dosavadním životě. A proces to byl zdlouhavý a vůbec ne jednoduchý. Každopádně tenhle druh smíření mi pomohl lépe vykonstruovat moji vlastní osobnost a věřte mi nebo ne, mohl jsem se tak stát i lepším člověkem. Bývaly doby, kdy jsem jako nebezpečná puma hrozil každou chvíli vybuchnout. Nebezpečný pro sebe i pro druhé.

Lidská mysl je jako obrovské bludiště plné nepřehledných a spletitých chodeb a zákoutí. Nikdy bych takzvaně neodsuzoval někoho, kdo tápe. Nepohlížel bych na něj svrchu proto, co dělá nebo jak uvažuje. Vím, co to bylo pro mě.
Mnoho mladých gayů se "snaží." Chtějí být "normální". Bojí se reakce rodiny, přátel, okolí, společnosti. Opravdu to chtějí a ze srdce touží po klidném životě, protože to je mnohem jednodušší, než být v jakémkoliv ohledu nekonvenční. Zvlášť v tomto ohledu. Častokrát jsem se ptal sám sebe, proč zrovna já. Byl jsem tak zoufalý, že jsem s tím chtěl bojovat. Bojovat proti svojí vlastní podstatě, potlačit ji v sobě. Nejraději bych ji byl tenkrát úplně zadusil. A tak jsem se taky "snažil" chovat se normálně. Mám svoje zkušenosti se ženami, ale kdyby to moje "snažení" k něčemu vedlo, pak bych tady pravděpodobně teď neseděl a neťukal do počítače tyto řádky.

Jedna kamarádka mi kdysi vyprávěla o klukovi, kterého zná. "Byl gay," řekla, "ale teď má přítelkyni a je hetero."
Můžu říct jen jedno: Tohle je otázka, na kterou nestačím. Během poznávání a následovného akceptování svého JÁ, jsem si prošel mnohými stádii, kdy jsem sebe sama označoval například jako heterosexuálního kluka s jistou náklonností ke stejnému pohlaví, dále jako člověka s nevyhraněnou sexuální orientací a dokonce též jako bisexuála (nesedělo mi však ani jedno z toho).
Jak říkává cvokařka mojí mámy: "Pokud už to v člověku jednou je, bude to tam vždycky. Někdo to ale dokáže zvládnout intelektem."
Chápu. Od dob starého Říma se toho změnilo hodně. Nelze se tedy divit, že pro leckoho je přijatelnější chovat se jako bisexuál, nebo se dokonce s Boží pomocí polepšit. Člověk je pak sám přijatelnější pro druhé lidi.
Já na to pravděpodobně nemám dostatečně velký intelekt. Jsem jenom hloupá buzna. Jsem takový jaký jsem. Komu se to nelíbí, muže mi dát pusu na čelo, řečeno slušně.
A pokud si klekám na kolena, není to proto, že bych se modlil.