Včerejší večer jsem trávil s Chlapcem. Posadili jsme se v trochu zastrčené malé restauraci, o které mají potuchy snad jen starousedlíci, což lze považovat za značnou výhodu. Obsluha vzorná, ceny mírné, skvělé jídlo, k tomu všemu se podnik nachází poblíž jinak celkem frekventované čtvrti. Sečteno a podtrženo - ideální místo k tajnému dostaveníčku dvou buzerantů. Chlapci se tam rozhodně líbilo.

Po večeři jsme si objednali po sklence malibu. Projev mojí náklonnosti ke všemu, co nějak souvisí s kokosy.
Chlapec mě vzal za ruku. Po chvíli jsem ji stáhl, jakožto projev zažité distinguavanosti, ke které jsem byl společností vychováván.

"Vadí ti to?" zeptal se.

Odpověděl jsem: "Nejde o to, že by mi to vadilo, ale lidi jsou blbí." A to platí, co je svět světem.

"Už jsem si toho u tebe všiml."

"Já..." hlesl jsem.

Usmál se a dal bych krk za to, že shovívavě. "Mně na tom nesejde. Nezajímá mě, co si kdo myslím. Na názoru koho mi záleží? Právě toho, na kom mi záleží. Ale cizí lidi? Víš, kde mi můžou bejt."

Nestačil jsem ani zalapat po dechu.

"Já nejsem nemocnej. A pokud si to někdo myslí, tak nemocnej je on a ať se jde léčit." Domluvil.

Každopádně jeden z těch momentů, kdy mi Chlapec vytře zrak tím, že se chová, co chová, že uvažuje dospěleji než já. Hrozně jsem chtěl udělat nějaké velké gesto, ale vzmohl jsem se jen na to, že jsem začal ocucávat nožičku od slunečních brýlý.

Tentokrát se hlasitě zasmál: "Víš, že jsem do tebe blázen?"

"Pojďme se projít," navrhnul jsem.

Vyšli jsme ven. Mohlo být už krátce před jedenáctou, ale ve městě není nikdy tma a kolem nás stále proudili lidé.
Zavedl jsem Chlapce do jednoho nedalekého parčíku, kde krom nás a bezdomovce, který tady holdoval večernímu popíjení krabicového vína, nebylo živé duše. Vzal jsem Chlapce za ruku. Pevně mi ji stiskl.

"Proč je pod každou lavičkou louže?" prohodil a mě se zdálo, že znervózněl.

Tiskl jsem mu teď obě ruce a postavil se těsně proti němu. "Můžu ti dát pusu?"

"Můžeš," polkl.

Nejprve jsem se jen lehce dotkl jeho rtů svými a potom ho políbil dlouze. Chutnalo to trochu jako mléko.

"Jaký to bylo?" pohlédl mi zblízka do očí.

"Takhle už se nikdy neptej," řekl jsem.

"Nebudu nic předstírat, dělal jsem to poprvé."

Svraštil jsem obočí. Jak to myslel? Poprvé jako s klukem nebo poprvé jako... poprvé.

"Myslíš jako..."

"Prostě poprvé. Tečka."

"Tak pojď ještě," potřeboval jsem ho v tu chvíli nějakým humánním způsobem umlčet.

Vedli jsme se pak za ruce a pomalu kráčeli po kočičích hlavách temnou uličkou mezi stromořadím.

"Prostě před tebou jsem nikoho neměl a nic podobného jsem ještě nezažíval. Proč bych ti v tom měl lhát? Chtěl jsem, abys to věděl," promluvil konečně Chlapec. "Mám tě moc rád a myslím..." odmlčel se na okamžik, "vím, že jsem vždycky hledal někoho, jako jsi ty." Objal mě kolem ramen.

"A já jsem zas hrozně rád, že jsem tě mohl potkat," slyšel jsem se, jak říkám.

Ještě jsme se nějakou dobu procházeli a já jsem pak zmanévroval Chlapce, aby mu neujelo poslední metro.

 Doma jsem nestačil ani vytáhnou klíč ze zámku, když zapípal mobil - textová zpráva od Chlapce: "Byl to s Tebou hrozně super večer, těším se na další. Už teď mi chybíš! Přeju dobrou noc a... miluju Tě!"

Miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě... Pouhých jeden a půl slova.
To všechno dokáže leckdy zpřevracet celé životy naruby. Sakra! Je čas na práci v rukavičkách. Tenhle kluk si nezaslouží, aby ho kdokoliv zklamal.