Stevea McQueena jsem poznal ještě dřív než Chlapce. Naše komunikace však záhy zcela selhala, jak se tomu často stává, a na scéně se objevil Chlapec. Hodný, disponující mnoha klady. V tu dobu se mi jevil jako ideální protějšek, avšak záhy po našem seznámení jsem zjistil, že pro mně vyvstává až příliš mnoho otazníků. Ne, nechtěl jsem Chlapci ublížit, ale teď už vím, že právě proto jsem tomu měl učinit přítrž hned zpočátku. Můj problém je ten, že nejsem typ single. Mám potřebu někoho mít vedle sebe. Z racionálního úhlu pohledu by tedy bylo malicherné zabránit perspektivnímu vztahu v jeho rozpuku. Bohužel ten se nekonal a bohužel podruhé - nekonal se jen z mojí strany. Do nekonečna jsem si opakoval, že nesmím být hloupý, že s Chlapcem se nebudu rozcházet jenom proto, že takzvaně postrádám ten pocit, kdy se vylijou oceány a vesmír se pohne o několik světelných let. Potom přišel den, kdy Chlapec odjel pryč... a konec příběhu, myslím, už znáte.

Chtěl jsem využít těch třech týdnů co budu slaměnou buznou k tomu, abych si v hlavě ujasnil, jak moc je Chlapec skvělý, a jak jsem šťastný, že ho mám. Pravděpodobně by tomu tak bylo, nebo by se tím všechno jen odsunulo? Ano, kdyby se tehdy Steve nevytasil s pozváním na rande. Odolával jsem, protože v sobě mám zakořeněno, že tohle se nedělá. Nakonec jsem ale podlehl a šel se Stevem na naše první skutečné rande. Vlastně jenom proto, abych se ujistil v tom, že jsem na rande se Stevem vůbec chodit neměl, protože Chlapec je pro mně ten pravý a je mi souzeno zůstat s ním. Chyba lávky. A tím se to začalo celé komplikovat. Se Stevem jsem si rozuměl tak, jako ještě s nikým hned na první schůzce. Navíc další rande na sebe nenechalo dlouho čekat a já jsem věděl, že to budu muset rozseknout a nejlépe správným směrem.

Ještě ten den, kdy se Chlapec vrátil zpět do civilizace, obdržel jsem od něj textovou zprávu. Chtěl samozřejmě vědět, kdy se uvidíme. Jak z toho ven? Chlapec nebydlí v Praze. Po mých vlastních osobních zkušenostech se mi nezdálo nejšťastnější tvářit se jakože nic, nechat Chlapce aby za mnou přijel, a namísto srdečného přivítání mu dát kvinde. Napsal jsem tedy Chlapci e - mail. Vím, že tenhle způsob dávání kopaček je tak akorát pro sraby a lidi co se bojí konfrontace. Na druhou stranu, což je dáno dnešní společností, e - mail je možno považovat za dopis, i když elektronický. A sdělit někomu něco prostřednictvím dopisu mi nepřijde zase až tak hrozné. Sesmolil jsem tedy dopis, ve kterém jsem Chlapci napsal, jak se věci mají. V tom smyslu, že city, které k němu chovám nejsou z mojí strany tak horké, jak se domnívám, že je tomu u něj. Samozřejmě tou nejšetrnější formou, k tomu jsem ještě zmínil náš věkový rozdíl a nenápadně přihodil pár detailů, s jejíchž pomocí jsem chtěl dosáhnout toho, aby byl Chlapec nakonec rád, že se mě zbavil. Připsal jsem taky, že pokud bude chtít, tak se s ním sejdu, a že tohle nechám na něm. Doufal jsem, že o to stát nebude. Buď proto, že jsem srab, který se schovává za psaní mailů anebo proto, že jsem nedostál jedinému závazku, a to, že se Stevem nezačnu spát, dokud celou tu věc s Chlapcem nedám do pořádku. Ale člověk občas stojí i na opačném břehu řeky.
Zhruba za hodinu poté, co jsem e - mail Chlapci odeslal, přišla mi od něj odpověď, kde mi psal, že ho to sice bolí, ale zároveň mě uklidňoval, že se s tím vyrovná. Chlapec mě taky žádal o setkání. "Tak kdy," napsal, "zítra?"
Dlužíš mu to, kamaráde, je čas sklidit, cos' zasel.

S Chlapcem jsme se sešli na druhý den odpoledne v parku, kde jsme si spolu vždycky dávali spicha. Měl jsem co dělat, abych to stihnul, protože předešlý večer jsem byl se Stevem na večeři, v noci pak u něj a vstávali jsme až po poledni. A teď tady najednou stál Chlapec, v kraťasech a tričku bez rukávů, a čekal mě přesně na stejném místě, u té samé lavičky, jako když jsme spolu měli první rande. Vyloudil jsem na tváři lehký úsměv: "Ahoj," řekl jsem.

"Čau," řekl chladně a nehnul přitom ani brvou. Trochu mě to znepokojilo. "Pojď, někam zasednem," pokračoval. "Potřebuju si s tebou promluvit. Vím, že to pro tebe bude asi nepříjemný, ale nechtěl jsem, aby to celý skončilo jedním mailem."

"To já taky ne," hlesl jsem. Prohlédl jsem si ho. Vypadal dobře. Za dobu co byl pryč trochu zeštíhlel a měl hezky opálenou tvář. Šel vedle mě a hlavu měl svěšenou.

"Jak se máš?" položil jsem opatrnou otázku.

"Upřímně nebo mám být taktní?"

"Záleží na tom, jak moc mi to chceš dát sežrat."

"Pak budu taktní - jde to. A co ty?"

"Fajn."

"Teď tě prosím, abys' ke mě byl upřímný, jako jsi snad vždycky byl," řekl, když jsme se posadili naproti sobě v kavárně a já jsem čekal, co bude následovat. "Je v tom někdo jiný?" zeptal se a přitom na mně visel pohledem.

Pochopte, že jsem měl jen pár vteřin, abych si dobře rozmyslel, co mám odpovědět. Co mám odpovědět, abych tomuhle klukovi pokudmožno co nejméně ublížil. A proto jsem řekl: "Ne." Chlapci se snad trochu ulevilo, takže jsem honem rychle pokračoval. "O to tady nejde. Jde o to, že já tě mám vážně rád spíš jako," nechtěl jsem, ale bylo mi jasné, že bez užití onoho strašného slova bude ta věta postrádat smyslu, "kamaráda."

Chlapec svěsil ramena a zíral do sklenice s pomerančovou šťávou. "Je mi to líto," řekl jsem tiše. "Připadám si vůči tobě jako idiot."

"V podstatě za to taky nemůžeš," řekl po kratší odmlce.

"Měl jsem už na začátku odhadnout, jak se to bude... jak se to může vyvíjet," opravil jsem se.

"A šlo by to?"

Místo odpovědi jsem jenom pokrčil rameny.

"Ten první týden, co jsem byl pryč..."

"Ano?"

"Promiň, že jsem tě tak často otravoval telefonem."

"Tohle neříkej." Začalo mi ho být líto.

"Víš," řekl jako vždycky, když mi chtěl něco sdělit, "věděl jsem to. Ani to jinak nemohlo skončit. V životě si jdu sice za svým, ale už dopředu radši počítám s neúspěchem." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "Mám teď v sobě hroznej bordel," chabě se pousmál, "zvlášť po tom, co jsem potkal tebe. Kdyby se nic z toho nestalo, život by plynul dál ve vyjetých kolejích. Možná by to byla nuda, ale zase bych si ušetřil to zklamání."

"Říká se že každého, koho potkáš máš potkat." Ani nevím, proč jsem řekl právě tuhle pitomost.

"Někdy mám pocit, že můj život je jako domeček z karet," on na to. "Vždycky ho pracně poskládám, když najednou zafouká vítr a všechno to spadne. Někdy je to jenom vánek, jindy už vichřice. A podle toho mi pak trvá různě dlouho, než všechny ty karty na sebe znova naskládám, tak jak patří."

"Tohle jsi někde četl, ne?"

"Ne, to je z mojí hlavy."

Mlčeli jsme, dokud Chlapec znovu nepromluvil: "Každopádně ti chci poděkovat."

"Za co?" skoro jsem nevěřil svým vlastním uším.

"Za všechno. Dal jsi mi toho hodně i za tu krátkou dobu. Vím, že na tebe já nikdy nezapomenu, i kdybychom se dnes měli vidět naposledy."

"Ten stupidní mail, já vím," řekl jsem ve snaze se ohradit. "Nemyslel jsem to tak, že..."

"To je v pořádku," zarazil mě, "vyřešils' to asi nejlíp, jak to šlo."

Znovu jsme mlčeli. Z pravého zadního rohu k nám doléhalo ševelení dvou starých babek a servírka, kterou očividně zaujal náš rozhovor šla už asi podesáté otřít sousední stůl, jehož deska se teď už blyštěla, jako psí kulky. Věděl jsem, že teď je ta chvíle, kdy já, ze svojí pozice musím říct něco duchaplného, čímž zachráním celou situaci, ze které posléze oba vyjdeme jako vítězové. Načež jsem řekl: "Zemřela Amy Winehouse."

"Já vím," odvětil Chlapec. "Je jí škoda."

"Ano."

"Zpívala vážně skvěle."

"To rozhodně," přitakal jsem. Taky mi bylo jasné, že na nic víc se už nezmůžu. Monolog hodný postavy z mydlinkové opery se konat nebude.

"Můžu se tě na něco zeptat?"

"Jen do toho," vyzval jsem Chlapce.

"Co bys' na mě změnil?"

"Co?" nervózně jsem si odkašlal.

"Myslím to vážně, určitě o něčem víš."

"To jakože důvod proč..."

"Prostě se tě na to ptám jako," bylo znát, že mu dělá problém to vyslovit, "kamarád kamaráda."

"Tohle po mně nechtěj," začínal jsem být nesvůj. "Každý má něco, co," nevěděl jsem pořádně, jak pokračovat, "na mně by se dalo změnit určitě tisíce věcí."

"A co ti předchozí?"

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, kam tím míří. A rázem jsme se octli na tenkém ledě.

"Myslím tvoji bývalí."

"Hlavně nesrovnávat," opáčil jsem. "Každý jsme přeci originál."

"Dobře, ale tak já jsem mladší a třeba jsem ti přišel v lecčems neohrabanej."

"Ježíši, ale o to tady přeci vůbec nejde," zavyl jsem.

"Ale já bych to od tebe rád slyšel!"

Mlčel jsem. Oslovil mě jménem. Jen jsem se mu podíval do očí, zatímco jsem dopíjel poslední doušek chladnoucího pressa. "Myslím, že bude lepší, když už to rozpustíme," řekl jsem.

"Fajn," řekl úsečně, "nebudu tě už dál mučit."

"Navzájem se nebudeme už dál mučit," nechal jsem se slyšet.

Venku jsme se stereo rozloučili: "Ať se ti daří," a potom jsme se vydali každý svou cestou. Ach, promiň, hodný a bezelstný Chlapče. Tak dlouho jsem opovrhoval typickou pražskou buznou, až jsem se jí sám stal. A tak, jako typická pražská buzna, šel jsem se uklidnit nákupy.