Steve nechtěl zůstat pozadu, a tak se rozhodl přivést mě a večeři ke svojí mámě. Zatímco já jsem ho před tím, než se šel ukázat té mojí, znervózňoval, Steve se mě snažil naopak uklidnit skazkami o tom, jak je jeho máma skvělá, a že ze mně bude určitě nadšená. I přes to jsem měl pocit, že mi žaludek vyskočil až někam do krku.

Paní McQueenová bydlí v malém bytečku na předměstí. V tom bytě má neuvěřitelně rozsáhlou sbírku figurek andělíčků a naopak tam nemá ani smítko prachu. Přinesl jsem ji bonboniéru. Takovou tu anglickou čokoládu s mentolovou náplní; to mi poradil Steve, protože jeho máma prý tyhle bonbóny miluje.

"Tyhle bonbóny miluju," řekla mi a potom mě objala a dala mi pusu, což mě na krátký okamžik vyvedlo z rovnováhy. Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, že mi tenhle návod na dárek pro ni poradil Steve, a tudíž to byla sázka na jistotu. Místo toho jsem ale jenom řekl: "Sázka." Paní McQueen jenom rozpačitě přikývla. Můžete si myslet, že jsem idiot, ale přiznejme si, že tohle byla reakce, kterou by od své potenciální tchyně čekal málokdo, notabene na prvním setkání.

Když jsme si později šli se Stevem do koupelny umýt ruce, vysvětlil mi, že u nich v rodině je normální na přivítanou se líbat. Úžasné. Jako ze seriálu od Dietla. Oproti tomu to vypadá, že členové naší rodiny jsou k sobě navzájem citově chladní. "Měl jsem tě na to upozornit," řekl, když mi podával ručník.

To jsi měl. "Ne, v pohodě," usmál jsem se.

K večeři podávala Steveova maminka plněné paprikové lusky v rajské omáčce. Česká specialita, kterou já osobně příliš nepreferuji. Nicméně nejsem náročný a od malička mě učili, že nad jídlem nemám ohrnovat nos, takže pokud jsem pozvaný na večeři, hostitel se nemusí obávat, pokud mi nenaservíruje zrovna paprikovou klobásu s krupicovou kaší.

Hlavní starostí Steveovy mámy bylo, jestli je jídlo dost teplé a zda jsou lusky dostatečně prohřáté. Odpověď na tuto otázku dostala vzápětí a okusila ji na vlastní kůži, když po prvním soustu papriky začala zoufale lapat po dechu, načež to se jí zachytilo za protézu. Poté jí vyhrkly slzy a pak se asi hodinu za stolem svíjela v příšerném záchvatu smíchu. "To už jsem mohla uvařit cokoliv, když to teď takhle poseru!"

"To je doména mojí mámy," řekl Steve, "vždycky, když se snaží, aby bylo všechno tip ťop, tak pak udělá takovouhle botu." Ve snaze odlehčit situaci (pokud to v takovýchto případech je vůbec možné) se nám snažil vysvětlit, jak se správně dělá křehký koláč.

Úsměvná historka, na kterou prý budeme spolu s jeho mámou v budoucnu vzpomínat. Alespoň tak mi to řekl Steve, když jsme potom spolu seděli před domem v jeho autě. "Miluju tě, jsem moc šťastnej," řekl mi. Ale to on teď říká dost často.