Vybalil jsem to na Stevea narovinu. Bez stříbrného podnosu jsem mu naservíroval fakt, že moje máma ho chce poznat.

"Tak fajn," řekl s klidem. Ten všivák nejspíš tušil, že se něco takového chystá.

"Dobře, tak zítra," hlesl jsem.

"Jsi nervózní?"

"Jsem."

"Kvůli mně?"

"I kvůli sobě."

"Vidím to tak," teatrálně rozpřáhl paže a tvářil se u toho jako kněžna Libuše, "že já si s tvojí maminkou budu povídat dlouho do noci, zatímco ty budeš jen sedět, ošívat se a nervózně šilhat na hodinky, abychom už jeli."

"Idealisto."

"Trochu fantasmagorie, viď?" Přikývnul jsem.

"Ale bylo by to bezvadný," řekl a pak mě dlouze políbil.