Vzal jsem Stevea s sebou na jednu svoji pracovní akci. Stalo se to, že jsme tam někoho potkali. Už tušíte? Asi ne, a tak vám řeknu, že jsme tam potkali Mého nejlepšího přítele, tedy kluka, kterého nazývám My best friend. Nevěděl jsem, že tam My best friend bude, nenapadlo mě, že by tam My best friend vůbec mohl být. Doprovázela ho nějaká tlustá holka a celou dobu se tvářil jako idiot. My se Stevem jsme tvořili dokonalý pár až na to, že krom nás dvou o tom nikdo nevěděl.

Když jsem My best friend poprvé zahlédl zatrnulo mi. Jenom na okamžik - znáte to - takové to tupé bodnutí tam dole, v oblasti okolo žaludku. Potom už se mi podařilo se uklidnit a věnoval jsem se Steveovi. Naneštěstí naši partneři mají nějaký šestý smysl, takže netrvalo moc dlouho a Steve se mě zeptal: "Co je to za kluka?" Věděl jsem moc dobře, koho myslí, což se mi záhy potvrdilo, když jsem zpozoroval, že se dívá směrem k My best friend. "Znáš ho?"

"Jo, znám," řekl jsem, "pak ti to povím." Snažil jsem se, aby můj hlas zněl dostatečně neutrálně.

"Tváří se jako idiot," konstatoval Steve.

"Přesně."

"Tak kdo je to," chtěl vědět.

"Víš," hlesl jsem, "my dva jsme spolu kdysi..."

"Byli jste si blízcí," doplnil mě.

"Byl to Můj kamarád, vyprávěl jsem ti o něm..."

Zkrabatil čelo. "Ten skaut?"

"Ale ne. Můj kamarád. Je to už dávno. Přes den jsme byli spořádaní heteráci, večer jsme usínali spolu."

"Jo, už vím."

"Je to divný", řekl jsem, "vůbec nevím, kde se tady vzal."

"Řekl bych, že teď už mi nenáleží toho chlapce hodnotit."

"To záleží na tom."

"A na čem, prosím tě?" chtěl vědět Steve.

"Jestli chceš vypadat jako žárlivec."

"Já a žárlit? Z toho už jsem, myslím, vyrostl." Ve skutečnosti Steve kecá. Žárlí pořád, jen si myslí, že to není vidět. "Myslíš, že je to jeho holka?" mluvil teď o Kamarádově společnici.

"A co je mi po tom?" Řečnická otázka, která měla ukončit rozhovor na toto téma.

Vytratili jsme se pryč už za chvíli a šli jsme do pivnice u Dobrého vojáka Švejka, kde jsme si dali na půl půlku kachny. Steve potom řekl: "Něco jsem ti dnes přinesl." Zašmátral v kapse a podal mi klíč od svého bytu. "To abys mohl přijít, kdy budeš chtít."

"Děkuju," řekl jsem a snažil jsem se dělat překvapeného. Ale byl jsem doopravdy překvapený? Ne, nebyl. Vlastně jsem to čekal.

Ach, muži jsou tolik předvídatelní.