Já a Steve spolu už prakticky žijeme, nicméně poslední dobou všechno nahrává tomu, abychom do toho praštili a začali spolu bydlet doopravdy. Proto se teď často ptám sám sebe: Mám na to? Jistě, láska je o kompromisech a společné soužití už teprve vyžaduje notnou dávku ohleduplnosti a pevný charakter. Sám Steve říká, že soužití je podle něj hrozné slovo. Právě proto mám strach, aby se se mnou nesoužil. Protože, ruku na srdce, jsem sebestředné a manipulativní monstrum se sklony k shoppaholismu a trpící výkyvy nálad. Někdy mám chuť říct mu: Proboha, vezmi nohy na ramena a uteč! Ale nakonec to neřeknu. Vím, že tohle nikdy neřeknu, protože na to ho moc miluju. A konečně, není láska právě o tomhle?