Jel jsem dnes se Stevem navštívit jeho babičku. Je to malá paní, která je cítit po kuřatech a je trochu bláznivá, myslím takovým tím roztomilým způsobem. Mám ji docela rád a myslím, že ona mě má taky ráda.

Neustále nám vnucovala svoji kakaovou buchtu a dokolečka se mě ptala, zda je na mě Steve hodný.

"Ale jistě," odpovídám stále znovu a znovu.

Samozřejmě, když u toho nejsem, ptá se na totéž svého vnuka.

Cestou domů jsme měli v autě puštěné rádio, ostatně jako vždycky, když jedu se Stevem, protože on nesnese ticho. Říkám mu, že to je proto, že se bojí konfrontace se svými vlastními myšlenkami, což je vlastně fráze, jakou mě kdysi počastoval jeden kluk, se kterým jsem randil. Neřekl bych ale, že já a Steve to máme v tomhle ohledu stejné. Narozdíl od něj, já v jistých chvílích ticho přímo vyžaduji. Nesnesu ho jenom tehdy, když jsem na dně s nervama.

Ani nevím, kterou jsme poslouchali stanici, ale byl to hudební pořad. Říkali tam, že Adele se narodilo mimino a moderátor se pozastavoval nad tím, že vůbec neměl ani potuchy o jejím požehnaném stavu. Já taky ne. Co si pamatuju, naposledy jsem četl o jejím problému z alkoholem. Nadruhou stranu od jednoho nemusí být tak daleko k druhému.

Potom hráli jednu písničku od Shakiry. Ano, tu ve které se zpívá "waka, waka, waka...". Od té doby jsem si ji pořád notoval, i když Stevovi to šlo na nervy.

Když jsem potom obcházel auto, aby zavřel bránu u příjezdové cesty, spustil ostrikovače a uštědřil mi tak přímý zásah. Potom se sice dušoval, že to byla nehoda, ale o tom já vím svoje.

"Vždyť je to jenom metanol," odvětil.