Ahoj.

Nepsal jsem už hodně dlouho, já vím.

Taky jsem hodně dlouho přemýšlel, jestli má vůbec ještě cenu tenhle blog otvírat a znovu začít ťukat prsty do klávesnice. Koneckonců doba to byla dlouhá a náklonnost čtenářů je pomíjivá. Ale pokud se najde alespoň jeden člověk, který rozklikne Paulův blog a řekne si: "Jasně, Dostojevskij to není, ale i tak to má hlavu a patu", má cenu pokračovat. A pokud si třeba jenom ten jeden člověk najde mezi řádky něco, co je mu vlastní, je to pro mně ta největší odměna.

Jak se mám?

Díky za optání, vede se mi docela dobře. Momentálně stáním jako blázen černý Peacoat s koženými rukávy, takže pokud byste věděli, kde ho mají, nezapomeňte mi napsat.

Ale samozřejmě, že za posledních deset měsíců se toho událo o dost víc.

Vždycky jsem měl strach z nemocí. Těch fyzických, samozřejmě. Například pohlavní choroby ve mě budí hrůzu a respekt neustále. Můžu vám říct, že cca před temi deseti měsíci by mě ani nenapadla varianta, že já, váš Paul, můžu onemocnět. Ba co víc, že pokud onemocním, nemusím onemocnět na těle, nýbrž na duši.

Zcela vážně říkám, že tu hrůzu, nepřeju ani tomu nejhoršímu nepříteli.

Bylo tady spoustu alkoholu, spoustu trávy, stilnoxu... Terapeutů, psychiatrů... Diagnóza... Diagnóza, diagnóza... Tou si v tomhle případě stejně nemůžete být jistí na sto procent, ale s největší pravděpodobností se jedná... Chvilka napětí... O maniodepresivní psychózu.

Ano, jsem na hlavu.

Dalo se to čekat, jistě, ale ve chvíli, kdy to přijde, zůstanete stejně zírat s otevřenou pusou.

Co dodat.

Beru léky, chodím na terapie, snažím se uniknout svým vlastním myšlenkám.
Ne, nebudu se tady rozepisovat o tom, jaký jsem chudák, ani o tom, jak se snažím za každou cenu zachovat si nadhled a všechno zvládat s humorem. Ne. Byl jsem na dně. Myšlenky na sebevraždu se mi staly vlastní jako nikdy před tim. Ale teď, stojím zase nohama na zemi. Dýchám. A řeším ten podělanej kabát.

Jsem zpátky.

Pokračování příště.

Slunce v duši přeje


váš "Paul"