Chlapec stále řeší co se stalo. Respektive řeší, co se nestalo. Vím, že největší obavy má z toho, že s ním v nejbližší době nebudu chtít spát, i když nevím, proč bych to dělal. Tedy nedělal. Jak moc je to průhledné. Ta představa ho děsila natolik, že Chlapec, zarytý propagátor živé konverzace na úkor moderní technologie, to chtěl řešit přes textové zprávy. Začal mě s tím štvát a tak jsem mu to řekl. Totiž vlastě napsal. Slíbil, že s tím už přestane, načež mi vzápětí poslal email zvící délky románu od Dostojevského. Po jeho přečtení jsem ho začal podezírat ještě víc, že mě asi opravdu miluje.

Taky jsem obržel pozvání na jakousi zahradní párty. Nesnáším je! Krom toho, že mi nikdy nechutnaly opékané vuřty a párky a klobásy, nikdy jsem neoplýval schopností obléknout se vzhledem k počasí. Takže se buďto dusím ve vlastní šťávě, maje na sobě pod sluneční výhní koženou bundu, nebo i za meteorologi nepředvídaného deště čvachtám na rozbahněném trávníku v bílých kalhotech a žabkách.

Ty buzní marnivosti!