Myslím, že jsem jako otevřená kniha. Nebo spíš zavřená?
Vždy, když potkám někoho nového, sám sebe nabádám, abych se do ničeho nevrhal po hlavě. Říkám si: Hlavně si udrž nadhled a dostatek životního prostoru! A pravda je, že z počátku se mi to i daří.
Jenže, pokud bych se bál někomu otevřít, neznamenalo by to, že jsem přestal věřit na lásku? A pokud bych přestal věřit na lásku, zůstala by mi jěště víra v život? A co to znamená, otevřít se lásce?

Odpoledne jsem absolvoval schůzku s Chlapcem číslo jedna. Bylo hezky a sešli jsme se v jednom parku nedaleko centra města.
Chlapec číslo jedna skutečně prokazuje mnohé známky chlapectví. Víte, dnes je velice v kurzu říkat o někom, že je nezkažený. A proč by taky ne, když dnešní společnost je sama o sobě prohnilá skrz na skrz. Podle mě, tenhle kluk je nezkažený. Když jsem na to onehdy zavedl řeč, tak odpověděl, že na to ani neměl ještě čas. Chápete? Prostě neměl čas se zkazit.
Někdy si říkám, že pokud já jsem zůstal někde uvnitř nezkažený, stejně to není vidět přes to, jak zkažený jsem navenek. A možná právě proto mi osud přihrál do cesty tohohle 
n e z k a ž e n ý h o  kluka.
A co jestli se mýlím? Pak to asi bude bolet. Ale to je život a mýlit se je lidské.


"Ahoj," usměje se chlapec a z dostatku taktu si z nosu sundavá černé sluneční brýle.

"Mám ukrutný hlad," říkám místo pozdravu.

"Pizza?"

"Proč ne," pokrčím rameny.

Jdeme do nedaleké italské restaurace, kde si Chlapec objednává slanou placku s tuňákem, což má být nejspíš pizza, jak pochopím záhy. Já si poručím špagety s rajčatovým pestem a sklenici minerálky.

"Když jsem byl malý, jezdili jsme každé léto na Elbu," řekne Chlapec.

"Co?"

"To je v Itálii."

"Aha," hlesnu.

"Je tam moc hezky."

"Máš nějaký klobouk?"

Podívá se na mně jako na blázna a pak nejistě odpoví: "S klobouky mám trochu problém..."

"Velká hlava?"

"Uh - huh."

"To známe," mávnu rukou a pak si uvědomím, že to gesto mohlo působit teple. "Velikost šedesát."

Usměje se. Má hezké zuby. "Jeden doma mám, ale je mi samozřejmě malej."

"Bílý s proužkem," vskočím mu do řeči.

"Cože?!?"

"Je ti malej, a tak ses' snažil zachránit situaci slunečníma brýlema."

"Jak tohle sakra víš?" nakrabatí čelo.

"Internetový vyhledavač je nejmocnější zbraň jedenadvacátého století," odvětím - duchaplný, jako vždy.

Nakloní se přes stůl blíž ke mně. "V tom případě tys' vypadal před pěti lety podstatně jinak."

"Jsme si fifty - fifty," pronesu s povytaženým obočím. Cítím, jak se naše kolena dotýkají pod stolem.


Chlapec se pak nabídl, že mě doprovodí domů. Ukázal jsem mu naši ulici a taky dům, ve kterém bydlím. Naoplátku jsem pak já jeho doprovodil na nedalekou tramvajovou zastávku.
Když jsme se spolu loučili, tak ve své klukovské nesmělosti mi nejprve podal ruku, ale potom mě objal a zašeptal mi: "Mám tě rád, je mi s tebou moc hezky."
Přitisknul jsem ho k sobě, a když odjížděl, ještě mi zamával z vagonu.

Krucinál, cože to právě řekl. Že mě má rád? On mě má rád. Tak toho bych se měl asi držet. Obávám se tedy, že Chlapec číslo jedna je jednička...

Jo, takže o čem jsem to mluvil na začátku?