Ženy pro mě nikdy nebyly odpudivé. To v žádném případě. Belmondovu filmovou větu "Fuj, ženská!" z mých úst rozhodně neuslyšíte. Ženy jsou od přírody ladné, sexy a v mnohém inspirativní. Mám rád ženy, v jejich společnosti je mi dobře. U opačného pohlaví jsem populární, a to zvlášť od doby, kdy jsem vnitřně rozseknul otázku svojí sexuální orientace. Vím, že pravděpodobně navždy budu už jen s mužem. Láska, sex, vztah, nic z toho netoužím prožívat se ženou. Tímto pohledem na ně nezaměřuji. Na druhou stranu, měl jsem heterosexuální vztahy, i když to očividně nebylo směrodatné, a mnohé z nich se do mého života zapsaly silně, jiné zase méně. Myslím, že alespoň ve dvou případech jsem byl skutečně zamilovaný. Jak tvrdí jeden můj známý, který je také gay, je to možné. Asi nejvíce zábavné mi připadá to, že moje bývalá přítelkyně teď chodí s klukem, se kterým jsem kdysi něco měl.

G na mě čekala pod koňským ocasem - záchytným bodem věčně přelidněného Václavského náměstí. Je to blízká kamarádka a pokud bych měl někdy touhu říct někomu ze svých přátel, jak to se mnou doopravdy je, pak by to byla pravděpodobně ona. Možná proto, že když nám bylo čtrnáct, byla do mě zamilovaná. Ale to už je šerý dávnověk.

"Jak se máš, zlato?" políbil jsem ji na obě tváře.

"Pracovně a ty?"

"Relaxačně."

"Nenávidím tě."

"Kdo tam vlastně všechno bude?" Snažili jsme se nějak překonat obvyklý nával turistů.

"Vesměs ty lidi znáš."

"Chceš se opít?"

"Ujasněme si některá pravidla," řekla. Intuitivně jsem obrátil oči vsloup.

"Pít budu sama."

"Jak jinak."

"A nebudeš mi nabízet..."

"Co ti nemám nabízet?" Jako bych údajně sváděl bližního svého ke špatnostem nebo prodával dětem drogy.

"Cigarety."

"Většinou se mě ani nedovoluješ a bereš si je sama."

"Nechci před těma lidma kouřit, než..."

"Než si je ochočíš?" popíchnul jsem ji.

"Ale ne, jenom nevím..."

"Tak se mi zdá, že tě ten tvůj drží nějak zkrátka," neodpustil jsem si poznámku. Možná vyzněla víc kousavě než jsem myslel, protože jenom odsekla: "To ty nechápeš."

"Zkraťme to," řekl jsem ve snaze trochu popojet, "já kouřit můžu?"

"Ty si dělej co chceš."

"No tak sláva."

"Ale jedna věc tady je," pomalu odměřovala slova.

"Co?" udělal jsem blbce. Nakrabatila čelo.

"Tak fajn," věděl jsem moc dobře, která bije, "nebudu parodovat doktora House."

"A dál?"

"Co ještě?!?"

"Nebudeš sprostej na lidi." Lehká narážka na to, že mám sklony utahovat si z lidských slabostí a z lidí vůbec, zvláště pak z cizích. "Ty pak utečeš jako malá holka a přes hubu dostanu já."

"Myslíš že se neumím prát?"

"Hlavně to nechtěj dokazovat." ušklíbla se. A tohle musela říct zrovna, když jsme šli kolem chlápka co byl převlečený za saxofon.

Nabrali jsme mezitím směr Staré Město a zamířili do jednoho tamního baru. Nechtělo se mi jít ke stolu lidí, které vesměs znám, a tak jsme zasedli k J a H. Tyhle kluky jsem viděl naposledy asi před sto lety - myšleno nadsazeně. Rozhovor v tomto případě probíhá následovně: "Pamatuješ?" "No jasně!" "Jo! A vzpomínáš na..." "No to si piš." Nesrozumitelná gesta rukou vystřídá několikero citací z filmu Kill Bill - potom nostalgické: "Ách, to byly časy...."

"Hele, není to Pomeje," přerušila nás G. Dívala se kamsi k jednomu ze sousedních stolů.

"Jiří," zavolal jsem. Nic.

"Jiří Pomeje!" Buď to nebyl Jiří Pomeje, nebo Jiří Pomeje kašle na fanoušky. Ale já vlastně nejsem fanoušek, takže je to nejspíš v pořádku.

Po zavíračce jsme se přesunuli pod pípu do Pubu, což inicioval J. Diskutovali jsme pak o spotřebě piva ve střední Evropě. Později jsme skončili u anekdot. Bylo hodinu po půlnoci, když se H zeptal: "A tenhle znáte?"

Sborově: "Ne."

"Víte, jaký je rozdíl mezi homosexuálem a traktorem?"

"Jaký?" chtěl jsem vědět.

"Oba mají gumy od hoven."