Šli jsme do divadla. Steve, já, jeho matka a sestra. Nechtělo se mi, měl jsem celý den pracovní povinnosti a vůbec jsem se necítil společensky na dostačující úrovni. Dostal jsem se ale odpoledne domů, abych se dal do pořádku, což je pro mě, jako pro každou buznu, samozřejmě nesmírně důležité, takže když moje budoucí tchyně řekla, že mi to sluší, a že vždy vypadám elegantně, tetelil jsem se blahem.

Představení bylo uspokojivé a vše šlo dobře, až do první pauzy, kdy jsem Stevea vytáhnul ven v neodolatelné touze po dávce nikotinu. Procházeli jsme přes foyer, když jsme o sebe zavadili pohledem, až to kříslo. Já a ten muž. Nebylo pochyb, byl to on. A určitě moji přítomnost také zaregistroval. Všiml jsem si i člověka, který ho doprovázel, bezpochyby jeho nový objev. Nenechal jsem na sobě nic znát a vyvedl Stevea ven před divadlo. Přesto, když jsme se vraceli, obezřetně jsem se rozhlížel kolem sebe. Tohle se stává, ale nemyslím, že by setkání tohoto druhu byla jakkoliv příjemná. A navíc - podobná situace dvakrát v jednom týdnu? S mým partnerem po boku? Kde to jsme, proboha, v americkém seriálu určeném kategorii divaček nad třicet a víc?

Když opera skončila a po proběhnuvších ovacích jsme z lóže sledovali lidi proudící pod námi, jak směřují k východům, všiml jsem si toho chlapa znovu; ostatně, bylo mi jasné, že situace, kdy bych vyváznul jen s jedním společným střetnutím, je nerealistická. A on moc dobře věděl, že sedím nahoře, a že se dívám na něj a na jeho nový objev, jak se spolu fotografují před výhledem na jeviště, nad kterým teď už byla spadlá opona.

"Jak se fotí," řekl zničehonic Steve. Nezklamal. Tomu říkám šestý smysl.

"Jsou to buzny," odvětil jsem.

"Jak to víš?"

"Potom ti to řeknu."

Řekl jsem mu to na peróně, když jsme se rozloučili se Steveovou mámou a sestrou a čekali jsme na tramvaj, kterou pojedeme ke mně.

Steve McQueen se smál. "To se asi občas stane, že potkáme nějakýho tvýho bejvalýho. Anebo mýho. Nemusíš dělat z komára velblouda."

"Já z toho nic nedělám," nechal jsem se slyšet, "jen promiň, že se mi nechtělo řešit to v divadle, za přítomnosti ostatních členů tvojí rodiny."

Znovu se zašklebil. "A jak je to dlouho?"

Ubohý Paul. Právem se cítil být touto otázkou zahnán do kouta.