Unrealities: Architekt číslo 1

S Architektem číslo jedna jsem se seznámil první jarní den. Zhruba týden před tím jsem se rozešel s EX 3 alias Zasranym parchantem. Zasranej parchant mi oznámil, že přehodnotil základní parametry našeho vztahu a došlo mu tak, že mě nemiluje, že mě má rád jenom jako kamaráda. Příšerná fráze, která účinkuje jako facka na tvář. Navíc tehdy jsem tomu nechápal, a tak jsem nedovedl skousnout ten fakt, že někdo, koho miluju já, nemiluje mě. V budoucnu se mi to pak stalo ještě dvakrát. Nenechalo to na sebe dlouho čekat a se stejným argumentem při našem rozchodu vyrukoval EX 4. Podruhé se mi tohle stalo s Chlapcem, kdy já jsem byl ten kdo zraňuje, ale dnes vím, že jsem to musel zažít, musel jsem Chlapce potkat, jinak bych nepochopil.

Po rozchodu se Zasranym parchantem jsem byl v depresi. Připadal jsem si opuštěný, a to tak, že jsem přes den polykal neurol, na noc stilnox a věřil jsem, že jedinou zachranou pro mě bude to, když se s někým vyspím. Proto jsem kývnul na pozvání na rande od Architekta číslo jedna, protože prakticky neexistovala možnost, že bychom se spolu nevyspali.

Architekt číslo jedna - ta Bridget Jonesová uvězněná v těle celkem ucházejícně vyhlížejícího statného pětatřicátníka - bydlel v přepečlivě uklizeném bytě v celkem populární části města.

Seděli jsme u malého kuchyňského stolu s prosklenou deskou.
Architekt číslo jedna naservíroval to nejdijetnější jídlo, s jakým jsem za svůj dosavadní život kdy přišel do styku. Pili jsme suché bílé víno, které bylo dost trpké, ale po pár doušcích jsem mu přivykl a zachutnalo mi.

"Chutná ti to?"

"Výborný," pochválil jsem zdvořile.

"Tak to mám radost. Vidíš, je to hrozně jednoduchý a taky lehký. Po zimě se to hodí, snažím se trochu shodit," nasadil sexy konverzaci generace Husákových dětí. Fluidum tohohle zdánlivě sexy chlapa se začalo kamsi vytrácet.
Architekt číslo jedna pak sklízel ze stolu. Já jsem stál u okna a díval se ven na ulici, jenže to už stál za mnou a já jsem cítil ty docela malé ruce na svém těle. Jsou pod košilí, a teď už za pasem mých džínsů a za malou chvíli už za gumou mých spodků. Políbili jsme se. Polibek byl dlouhý a hodně vlhký. V duchu jsme přemýšlel nad tím, jestli se mi to líbí.


"Co se trochu pomazlit?"

Trochu se pomazlit? Copak je nám šestnáct? Oba víme, jak tohle skončí.

A pak... záchrana, zásah vyšší moci! To vše v podobě zvonění mého mobilu.

"Promiň, musím to vzít, čekám jeden pracovní hovor," vymyslel jsem si pohotově a už jsem se pak jen lehce vymanil z architektova objetí.

Volala moje kamarádka M. Zvala mě na kávu, protože potřebovala půjčit peníze. S telefonem jsem se zavřel do předsíně, kde jsem mluvil docela dlouho, a kdž jsem hovor ukončil, ještě jsem tam zůstal chvíli stát a sledoval svůj odraz ve dveřích protější zrcadlové skříně. Kdesi jsem četl, že když se člověk podívá na svůj obličej v zrcadle a zahledí se sám sobě do očí, může číst svoje vlastní myšlenky. Přistoupil jsem blíž a udělal jsem to. Hleděl jsem do očí sám sobě a zároveň v nich četl: Co to probůh děláš?!?

Když jsem se vrátil zpátky do pokoje, našel jsem Architekta číslo jedna sedět u pracovního stolu před počítačem. "Pojď sem ke mě," něco ti pustím.

Stál jsem pak vedle jeho židle, objímal ho kolem ramen, zatímco on mi pouštěl z You Tube všelijaké klipy mně neznamých kapel, o kterých jsem mu samozřejmě tvrdil, že je znám. Párkrtát jsem se k němu za tu dobu naklonil a on mě políbil na ústa. Když bylo kolem půl jedenácté, řekl: "Už asi chceš jít domů, viď?"

"Myslím, že to tak bude lepší. Aspoň dnes ano."

"Když budeš chtít, ozvi se. Uvařím něco lepšího než dneska večer," usmál se a mě ten úsměv připadal kapku nervózní.

"Fajn," hlesl jsem. "Ozvu se." Líbali jsem se ještě skoro pět minut, než jsem konečně vyšel ze dveří jeho bytu.

Následujícího rána jsem od Architekta číslo jedna obdržel textovou zprávu: "Myslím na Tebe, to líbání bylo moc krásný."

Architektovi číslo jedna jsem se sice ještě ozval, jak jsem slíbil, ale na rande s ním jsem se už víckrát
neodhodlal. Byl prima, ale já jsem nebyl tak zoufalý. Anebo vlastně byl.